Projekty Fix Software

Kniha  >  Kapitola 1. - Útěk
 
 
zatím je napsáno 19% příběhu (50/270 stránek)

Kniha  >  Kapitola 1. - Útěk

obrázek k novince

Stanice Strašnická v pozdních večerních hodinách zela prázdnotou. Na nástupišti stál pouze jeden člověk, který netrpělivě vyhlížel kdy po kolejích vedoucích do vedlejší stanice Skalka přijede vlak. Na hodinách v přední části nástupiště právě přeblikly digitální číslice na čas 23:58 - měl přijet dnešní předposlední spoj linky A. Celé pražské metro se z pohledu běžného cestujícího pomalu ukládalo ke spánku.

Souprava právě vjela do stanice, zastavila a Petr zmáčkl tlačítko na dveřích. Ty se otevřely. Vagon byl poloprázdný - jen na pár sedačkách posedávali lidé vracející se z různých míst. Na všech byla vidět únava a potřeba se co nejrychleji dostat do cílové destinace - domů. Jen skupinka teenagerů v zadní části vagonu vypadala na to, že teprve vyráží do pražských nočních ulic za zábavou. Petr se usadil.

Ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají.“, vyhlásil ženský hlas v celé soupravě a vlak se rozjel.

Příští stanice Želiv ...“, Petra okamžitě zmohla únava a usnul.

Byl doma ve svém bytě na Petřinách, ani nevěděl jak se tam tak rychle dostal. Na stole stál hrnek horké kávy, ze kterého pomalu stoupala pára, otevřený notebook a spousta papírů s všelijakými texty, náčrty a grafy. Podíval se na hodiny - 01:04. Svou každodenní stereotypní práci v Fix Software a.s., velké mezinárodní firmě zabývající se informačními technologiemi, ve které se staral o zabezpečení serverů, měl už dávno za sebou a teď měl konečně čas věnovat se dlouholetému koníčku. Věděl, že dnes v noci musí dlouho plánovanou akci dokončit. Vše měl promyšlené až do posledního detailu, už jen to provést, vykonat ...

Tak jo, jdu na to.“, přikývl, ač v místnosti nikdo další nebyl, usedl k notebooku a začal zuřivým tempem psát na klávesnici. Jeho koníčkem byly celý život počítače, vše okolo nich a už pěknou řádku let také hacking. Dnešním cílem pro něj byl vysoce zabezpečený počítačový systém České národní banky. Nechtěl nic ukrást, jen si chtěl dokázat, že to opravdu umí a že je v tomto oboru jeden z nejlepších. Dokázat, že má talent a předvést se před ostatními.

Když čísla na nástěnných hodinách ohlásila tři hodiny ráno, byl si zcela jist, že scripty i vše okolo má připravené. Teď to jen spustit. Nervózně, ale s nadšením zmáčkl enter ...

Náhle se celý vagon zatřásl a tunelem se rozlehl zřetelný ohlušující zvuk výbuchu, do kterého bylo o něco méně zřetelněji slyšet skřípání brzd. Petr se leknutím probudil, přičemž díky usilovnému brzdění strojvedoucího málem spadl ze sedačky. Cože? Ještě není doma? Co se děje? Vlak zastavil a Petrův první pohled padl na protilehlé okno. To, co za ním viděl však ještě zesílilo jeho negativní pocity - za okny byly vidět pouze stěny tunelu a kabelové vedení upevněné na nich, což mohlo znamenat jen jediné - zastavili mimo stanici.

Nikdo ve vagonu už nespal - všichni měli ve tváři zkamenělý výraz zděšení a strachu zároveň. Dívali se po sobě, ale báli se cokoliv říct, báli se komunikovat ... Jen nějaká žena vepředu začala okamžitě ječet: „Už je to tady! 2012! Konec světa! Já jsem všem říkala, že se to stane!“. Muž sedící po její pravici, pravděpodobně její manžel nebo přítel, ji začal utišovat. Ona se ale nedala: „Všichni si rychle klekněte a proste našeho Pána o slitování!“ ... Nikdo ji však nebral vážně ... Nikdo ji nechtěl brát vážně - vždyť konec světa je přeci hloupost ...

Až po pár minutách nepřestávajícího křiku a napjaté atmosféry, během kterých jeden z teenagerů neudržel nervy na uzdě a začal histerické ženě nadávat do všemožných věcí, se ozvalo z reproduktorů trhané:

Vážení cestující, zachovejte prosím klid, snažíme se zjistit co se stalo.“

Jakmile hlášení doznělo, rozezněl se velmi vzdálený zvuk poplašných sirén.

Rozrušený Petr už nevnímal co se děje ve vagonu a snažil se nějak uklidnit, a proto vytáhl notebook. To bylo to jediné v čem měl jistotu, na co se mohl spolehnout. Položil si ho na kolena a pak se začal přehrabovat v batohu a něco hledal. Když to nalezl, sám pro sebe si v rámci mezí jeho aktuálního psychického stavu zajásal a připojil onu věc s anténou k notebooku. K tomu ještě vytáhl sluchátka a nasadil si je. Napadlo ho, že by mohl zkusit zachytit vysílání mezi pracovníky metra. Tím by se dalo zjistit co se děje.

O metro a vše s ním spojené se již nějaký ten pátek zajímal, a proto věděl, že se jeho zaměstnanci mezi sebou domlouvají vysílačkami na speciálně přidělených frekvencích od Českého telekomunikačního úřadu.

Jeho domněnka byla správná. Nacházeli se celkem hluboko pod zemí, v tunelu, a proto sem nepronikaly radiové vlny z povrchu. Nalezení té správně frekvence se tím stalo poněkud banální záležitostí a po chvilce už mu znělo do uší:

„…ACC770 slyšíš mě? Nevíš kurva co se děje?“

Stojíme na ZE, nahoře se něco stalo, nebyl to incident v metru a dispečink hlásí, že vstupuje v platnost OSM, podle protokolu. Na vysílačce jede stále dokola hlášení o evakuaci a všude řvou sirény. Ty tam o tom nevíš?“

Do prdele, tady nevim vůbec nic, zůstal sem v tunelu mezi ZE a FL a na týhle mašině nefunguje vysílačka. Mám štěstí, že si s sebou tahám vlastní ručku, jenže na tý nemám nastavenej sdílenej kanál. Budu postupovat podle protokolu, nahlaš to případně na dispečink prosimtě.“

Nahlásím. A jste tam v pohodě?“

Já sem se při brždění bouchnul do hlavy, ale snad to nic neni a doufám že kaštani sou taky v pohodě, řek sem jim, že se budu snažit zjistit co se děje. Slyšel sem akorát ránu, tak sem okamžitě zastavil. Bylo to tu slyšet tak hlasitě, jako by něco bouchlo přímo před náma.“

Dobře, tak hlavně podle protokolu, Ivane! ACC770 konec.“

V tu chvíli si Petr uvědomil, že chytl pouze direktní kanál strojvedoucího jejich vlaku, který se domlouval se svým kolegou ve vlaku za nimi, stojícím ve stanici Želivského. Existujte tedy minimálně jeden sdílený kanál, přesně jak o tom mluvili. Musí ho okamžitě naladit, to co si říkali přeci nemůže být pravda… Kdyby měl vstoupit v platnost OSM, muselo by se stát něco hodně vážného. Vždyť by to znamenalo evakuaci obyvatel města do metra a dalších protileteckých krytů, uzavření hermetických bran a zanechání zbytku, co to včas nestihne nebo na ně nezbude kapacita, venku na pospas bůhvíjaké katastrofě. Říkal si, že jsou ty sirény třeba jenom cvičení a do vysílačky si někdo dělá legraci… Nechtěl tomu věřit a netrpělivě čekal až počítač vyhledá ten správný kanál. Ano! To je on:

„… urychleně do nejbližšího protileteckého krytu! Toto není cvičení! Opakuji: Hlášení obyvatelům města: Probíhá evakuace, přesuňte se urychleně do nejbližšího protileteckého krytu! Toto není cvičení! Opakuji: ...“

Nejprve se začal hlasitě smát na celý vagón, jelikož to bylo to jediné, co ho napadlo. Všichni se na něj otočili a nevěřícně si ho prohlíželi. Když si toho všiml všiml, radši se uklidnil, zavřel oči, aby nikoho neviděl a začal přemítat ... Takže to je pravda, opravdu se něco stalo … Podle toho, co si strojvedoucí říkali se nacházejí někde v úseku mezi stanicemi Želivského a Flora, nefunguje jim vysílačka, tudíž jediné spojení se světem je teď u něj na kolenou, případně přes osobní vysílačku mašinfíry a to jen s nejbližšími účastníky komunikace… Navíc má jejich fíra kdovíjaké zranění hlavy. Má právě zjištěnou informaci říci ostatním cestujícím? Má vyvolat paniku nebo by měl jít do kabiny a sám nabídnout pomoc? Přemýšlel nad těmito otázkami a snažil se zapudit ty ostatní, které se týkaly jeho přítelkyně, rodiny a těch pár přátel, kteří tam nahoře možná zůstanou na pospas smrti. Ty se drápaly na povrch stále častěji a častěji. Ne! Nechtěl vymýšlet co by bylo kdyby, na to teď nebyla vhodná doba … V rychlosti sbalil věci zpět do batohu, vstal ze sedačky a namířil svůj krok ke dveřím, kterými se dalo přestoupit do vedlejšího vagonu. Zabral za kliku a zjistil, že jsou zamčené.

Hej, co děláš?“, ozval se ten samý teenager, který seřval histerickou paní.

Petr se otočil na teenagera, ačkoliv to bylo to poslední, co by chtěl teď řešit. Hádat se s nějakým náctiletým výrostkem mu přišlo v dané situaci celkem absurdní.

Snažím se pomoct, pokud ti to nevadí. Vlak má rozbitou vysílačku, strojvedoucí si poranil hlavu a ještě k tomu se nemůže spojit s dispečinkem. Já ano.“

A to si zjistil jak, vole?“, z tónu jeho hlasu bylo patrné že se ještě před vyražením do ulic někde posilnil značnou dávkou alkoholu.

Heleď promiň, ale nemám náladu se teď dohadovat s ožralou. Jestli chceš pomoct, pomož,“ pohodil hlavou směrem k zamčeným dveřím „jestli ne, buď pasivní, čekej a mezitím vystřízliv,“ znovu naštvaně zacloumal klikou, zkusil pořádně zatáhnout, ale dveře se ani tentokrát nepohnuly.

Teenager se nejdřív tvářil uraženě a v jednu chvíli to vypadalo, že by se chtěl s Petrem porvat. Pak se však jako zázrakem zklidnil, s výrazem všeználka přešel blíž k proskleným dveřím, rozeběhl se proti nim a narazil do skla plnou silou ramenem. Sklo zůstalo celé, výrostek se skácel k zemi a jeho kamarádi se mu začali smát. Pravděpodobně úplně zapomněli v jaké se všichni nachází situaci.

Doufám, že se ti nic nestalo, … vole.“, pronesl s posměškem Petr a zpozoroval, jak se na ně oba dva cestující z vagonu před nimi upřeně a nechápavě dívají.

To asi jen tak neotevřeme, ale můžeme zkusit tlačítko nouzového zastavení, třeba na to fíra zareaguje. Slečno, můžete?“, oslovil odhadem třiadvacetiletou zrzku sedící nejblíže k tlačítku.

Já tady zatím pomůžu kamarádovi zvednout se ze země,“ podal ruku výrostkovi, který si stále mnul rameno. Ten ji zdravou rukou chytil a vyhoupl se na nohy.

Díky,“ odsekl.

Já jsem Petr.“

Ondřej.“

Těší mě, příště se radši nejdřív zeptej než něco takového znovu uděláš, tou pomocí jsem myslel spíš brainstorming než tuhle volovinu.“

Počkali pár minut, přičemž nepřetržitě vyhlíželi směrem k prvnímu vagonu. Stále nic … Po dalších několika sekundách už to Petr nevydržel. Znovu vytáhl notebook, naladil direktní kanál a zavysílal:

Ivane, slyšíte mě?“, pět sekund, deset sekund, bez odpovědi.

Ivane!“, opakoval rozčíleně, ale výsledek byl stejný.

Musíme se dostat dopředu, neodpovídá. Máte někdo něco kovového a těžkého?“

Stačilo by tohle?“ přihlásil se další ze skupinky dorostu a podal Petrovi boxera.

Jo, to by mohlo jít,“ nasadil si věc na ruku a opatrně, ale silou praštil do prosklených dveří. Zabralo to, sklo se rozsypalo. Vysklil ostré střepy po stranách rámu, vytrhal bezpečnostní fólii, prolezl ven mezi vagóny a zopakoval stejný postup. Tentokrát s trochu menším úspěchem - výplň sice náraz také nevydržela, ale Petr si pořezal ruku … Nevěnoval tomu pozornost, teď šlo o víc než o trochu krve nebo jizvu na ruce.

Spolucestující od vedle, pravděpodobně rus a černoška, mu pomohli dostat se dovnitř.

What happened, sir?“, ptala se okamžitě a s nejistotou černoška na situaci.

Excuse me, I’ll explain it later,“ pohotově odpověděl Petr zběhlý v angličtině, že vše vysvětlí později, odsunul ji na stranu, aby si prorazil cestu a pokračoval dál. Už zbývaly pouze dvě skleněné výplně. Přehodil si boxera na druhou, nezraněnou, ruku a netrvalo dlouho, byl v prvním voze, který byl prozměnu prázdný... Teď už jen vymyslet jak se dostane do kabiny.

Když vyloučil možnost že by dokázal překonat bílé dveře vedoucí z vozu do řídícího prostoru, zvolil jednodušší cestu – venkem. Nechápal, že ho to nenapadlo původně, nemusel by být celý od krve. Otevřel dveře nouzovým způsobem popsaným na nálepce, přeskočil na stupátko u dveří do kabiny a okamžitě se mu ukázal pohled, který tak dlouho toužil vidět. Tunel mimo stanici, osvětlený dálkovými světly osmdesátjedna-sedmdesátjedničky. Chvíli se na tu krásu díval a nemohl odtrhnout pohled nikam jinam. Periferní vidění ho však vrátilo do reality.

Fíra v kabině ležel s hlavou položenou na řídícím pultu a nehýbal se. Podsvícené kontrolky byly zalité krví a ruční vysílačka pohozená na zemi. Okamžitě zapomněl na tunel a prorazil si cestu k němu. Když se dostal dovnitř, zkontroloval jeho tep a dýchání. Je to dobré, srdce stále pracuje a od úst se mu kouří. Otevřel dveře do prostoru pro cestující a hledal tlačítko, kterým se zapíná vlakový interkom …

Jestli je tam vzadu ve vlaku nějaký doktor, ať přijde okamžitě dopředu do kabiny! Strojvedoucí je v bezvědomí!“

Neuběhlo ani půl minuty a dopředu přispěchal pán, který předtím utěšoval svou psychicky nevyrovnanou družku.

Má tep, dýchá?“ zeptal se okamžitě.

Tep jsem nahmatal a usuzuju, že dýchá, od úst se mu kouří.“

To je dobře, pomůžete mi s ním?“ vzal ho oběma rukama v podpaží a naznačil Petrovi, aby si vzal na starost nohy. Takto ho odnesli z kabiny a položili na zem.

Jmenuje se Ivan, zvládnete to tady sám? Půjdu zjistit jak se tenhle vlak ovládá, abychom se dostali někam do civilizace.“

Ano, zvládnu … Počkejte, to jméno vám sám řekl?“

Ne, když jsem se sem dostal, byl už v bezvědomí. To vím z vysílačky,“ upřesnil informaci a vrátil se zpět do kabiny.

Informujte mně, kdyby se probral,“ křikl ještě přes dveře a zavřel.

Když ráno jel metrem do práce, ani by si nepomyslel, že se mu o necelých 18 hodin později naskytne tahle příležitost - podívat se do tunelu, zkusit si řídit soupravu metra… Na druhou stranu si také nemyslel, že někdo zaútočí na Prahu, začne válka, či cokoliv jiného, co se tam nahoře stalo. Z jednoho pohledu byl z toho všeho šíleně nadšený, z druhého prožíval nepředstavitelný strach o celý svůj dosavadní svět, vlastně úplně o celý svět. Věděl, že poslední dobou šly mezinárodní vztahy čím dál, tím víc do kytek. Tohle věděl snad každý trochu inteligentní člověk na Zemi, když se rozhlédl okolo sebe. Ale že by někdo bez varování zaútočil? A zrovna na Prahu? Nebo to byl jenom lokální teroristický útok? To by přeci neevakuovali obyvatelstvo.

Proud jeho myšlenek byl teď rychlejší než když pracoval na počítači, byl rychlejší než když měl analyzovat nějakou složitou úlohu, dokonce rychlejší než před maturitními zkouškami nebo státnicemi na vysoké, jednoduše rychlejší než kdykoliv dřív. Nevěděl jak to zastavit a k tomu všemu měl dostat do pohybu tenhle restaurovaný kolos ruské směsi kovů.

Po nějaké době to doopravdy pobral - musí vypnout zabezpečovací zařízení, které nedovoluje pokračovat v další jízdě, přepnout na manuální ovládání a s citem pustit napětí do motorů. Nechtěl tomu věřit, ale souprava se rozjela. Pomalu, ale jistě. Celý šťastný ohlásil cestujícím, že se je pokusí dostat do nejbližší stanice, kde se zjistí co se přesně stalo a usadil se do křesla.

Netrvalo to ani dvě minuty pozvolné jízdy a v tunelu před nimi se objevila další souprava. Teprve teď si uvědomil, proč ho zabezpečovací zařízení nechtělo pustit dál – úsek byl obsazený jiným vlakem. Na poslední chvíli vypnul přísun proudu do motorů a začal brzdit … Zastavil asi deset metrů před koncovým vagonem jejich kolegů, vzal si příruční svítilnu z kabiny, na chvíli zaváhal zda nemá něco oznámit ostatním, ale tu myšlenku rychle zapudil, chtěl přijít alespoň tomuhle na kloub a ne se vybavovat o zbytečnostech. Jeho zvědavost ho vždy hnala vpřed, již od narození. Otevřel dveře a okamžitě ucítil závan teplého vzduchu. Takový, který při předchozím opuštění soupravy necítil. Bylo mu to divné, ale i přesto se vyhoupl na koleje a zamířil zrychleným krokem vstříc tunelu.

Osvětlení v prostoru pro cestující bylo vypnuté, ostatně i koncová světla. Souprava vlastně vůbec nejevila známky svého nedávného života … Proč tu zastavili? Stalo se jim něco podobného? Proběhl výbuch opravdu v tunelu? A kde vlastně všichni jsou?

Procházel těsně podél vlaku, blížil se ke kabině a čím byl blíže, tím mu bylo větší horko. Stále se snažil zahlédnout jakýkoliv pohyb za okny, ale buď tam vůbec nikdo nebyl nebo už se nedokázal hýbat.

Náhle narazil na otevřené dveře a přes ně spatřil tělo, které vypadalo jako kdyby ho někdo opekl na grilu. Zamrazilo ho v zádech a píchlo u srdce. Sakra! Proč byl tak neopatrný? Teď mu to všechno bylo jasné, došlo mu to … Radiace. To byl ten horký vzduch všude okolo, díky tomu se uškvařila řídící jednotka soupravy a ta nejevila známky života. Kvůli tomu mu nikdo nejde naproti se svítilnou a neptá se co se stalo.

Zpanikařil … Otočil se a rozběhl se zpět. Věděl, že tam musí být. Musí ho přeci mít v povinné výbavě. Není možné, aby tam nebyl … A když tam nebude, není to jedno? Stejně už všichni dostali minimálně smrtelnou dávku, kterou si on sám mnohokrát znásobil svou průzkumnou výpravou na vlastní pěst bez jakékoliv přípravy.

Když dorazil zpět do kabiny, začal hledat lékárničku. Byla tam, ale to co hledal neobsahovala. Vyšiloval, kopal do věcí okolo sebe a nedokázal se ovládat. Začalo mu být špatně od žaludku a bolet břicho.

Co se stalo?“ doktor otevřel dveře a zmateně se díval na Petrovo počínání.

Neni to jedno? Stejně tady neni ani pitomej Geigerův počítač.“

Geigerův počítač? K čemu proboha potřebujete … No to mi neříkejte ani ve snu,“ na jeho tváři se zjevil podivně otrávený výraz.

Můžu vám to říct i v realitě, jestli chcete. Stejně jsme všichni mrtví. Nejenom, že jsem zabil sebe, ale i všechny ostatní v tomhle podělanym vlaku.“

Počkejte, neberte to tak přímočaře a impulzivně. Tyhle vlaky ty přístroje ve výbavě měly, ještě před renovací. Je velká šance, že ho dali do výbavy i sem. Najdeme ho, změříme dávku radiace, kterou jsme dostali a podle toho budeme dělat závěry. Můžete trochu odstoupit? Přecijen jste asi dostal větší dávku než my ostatní.“

Petr nervózně přešel na druhou stranu kabiny a doktor zamířil ke skříni na stěně. Začal se v ní přehrabovat a za pár okamžiků přístroj opravdu našel.

Jak jste to věděl?“ zeptal se zmateně.

Kdysi jsem zažil podobnou situaci v Rusku. Tehdy tam bylo asi 20 mrtvých, ale jejich vládě se to podařilo ututlat. Do tisku se to ani nedostalo. Navíc vám v té době muselo být odhadem 10 let a dozimetr jste do teď viděl tak maximálně ve Stalkerovi, nemám pravdu?“ pronesl drze, ušklíbl se a zapnul krabičku s digitálním displayem, na kterém se po chvíli objevily naměřené hodnoty.

Petr předpokládal, že se mu po zapnutí a zobrazení hodnot výraz v obličeji promění, ale to se nestalo. Doktor se stále šklebil, jako předtím při narážce na Stalkera: „Podle těch čísel, co tu vidím by mělo být vše v pořádku. Podívějte,“ otočil přístroj tak, aby na něj viděli oba dva.

To není možné, neviděl jste to tělo ve vlaku … Nemůže to být rozbité?“

Tyhle přístroje se vždy vyráběly pod přísným dohledem a s bezpečnostními indikátory poruch. Je malá šance, aby ukazoval špatně,“ přiblížil krabičku k Petrovi, počkal, ale čísla se změnila jen o pár desetitisícin.

Teď to ukazuje dvě desetitisíciny Seivertů, ale nebezpečné hodnoty jsou až od jednoho Seivertu, je to tak?“ chtěl si ověřit své znalosti ze školy.

Přesně. Od jednoho Seivertu už jde o lehkou otravu ozářením, od dvou to začíná být vážnější a šest Seivertů a více je skoro stoprocentně smrtelná dávka. Chcete to jít ověřit?“ odhadl správně, co se chystal udělat.

Znovu se přibližoval k tomu vlaku hrůzy. Stále pokračoval dál, přičemž ho utěšoval pocit bezpečí, který šel z číslic na přístroji v jeho pravé ruce. Vypadalo to jako kdyby display zamrzl. Nic se neměnilo, vše bylo v normálu. Jediné z čeho ho paradoxně mrazilo v zádech bylo to narůstající horko v okolním prostředí. Zaváhal a zastavil se. Co když se přístroj opravdu zasekl? Vypnul ho a znovu zapnul, tak jako na to byl zvyklý ze světa počítačů. Chvíli počkal, ale čísla na displayi se nehnula ani o desetitisícinu. Napadlo ho udělat to samé, co předtím doktor v kabině. Namířil krabičku na sebe. Na okamžik se nic nestalo a pak … Ano! Malá změna se zobrazila, všechno funguje, může pokračovat dál.

Prošel okolo otevřených dveří s grilovaným tělem, už byl skoro na začátku soupravy a hic se téměř nedal vydržet. Díval se před sebe kam šlape, ale přitom nepřetržitě sledoval i přístroj, cítil jak ho to prostředí doslova opéká zaživa.

Pak uviděl něco zvláštního … Kabina soupravy a část prostoru za ní byly úplně roztavené. Doslova. Vůbec by nevěřil, že kdysi byly z takových materiálů, jako ta jejich. Spíš to vypadalo jako rozteklý voskový model vystavený někde v muzeu než jako stroj umožňující přepravovat cestující rychlostí 80 kilometrů za hodinu po železniční trati. Zkontroloval čísla – v normálu, ale dál už se neodvážil. Tak co se tady sakra děje? Namířil světelný kužel příruční svítilny na stěny tunelu. V závislosti na míře výbuchu by čekal rozsypané kusy betonu všude okolo a nejméně díru ve stropní části, ale kostra vypadala jako netknutá. Pouze vedení od určitého místa úplně chybělo a jen někde po něm zbyly téměř neznatelné seškvařené barevné šmouhy.

Nechápal to, ale věděl, že kdyby byl takhle blízko epicentru jaderné katastrofy, určitě by tam jen tak nestál. Bolest břicha a žaludku sice stále nepřestala, odhadoval však, že si to vše jen namluvil - muselo to být z toho počátečního šoku.

Na zpáteční cestě opomenul všechny předpisy a přikázání dopravního podniku, vytáhl cigarety a zapálil si. Už to prostě nevydržel a v závislosti na situaci pár desítek metrů za jeho zády bylo celkem zbytečné takové direktivy dodržovat. Uklidňující kouř mu stoupal od úst, přičemž přemýšlel o tom jaké má štěstí … Kdyby na Skalku přišel jen o 10 minut dříve, dělal by teď společnost těm seškvařeným chudákům ve vlaku podél kterého šel. Zavalil ho pocit štěstí, i když nevěděl proč. Situace už přeci nemohla být o moc horší – nečekaný výbuch neznámé bomby v Praze, zásah do ochranného systému metra bez jakéhokoliv problému, neznámá situace tam nahoře … Proč Praha? Čím je tak světově důležitá, že by musela být první nebo jedna z prvních na seznamu? Kdyby útoky začaly jinde, určitě by se o tom vědělo a nebyl by tu takový chaos jako teď.

Když přišel zpět k jejich vlaku, oznámil doktorovi tu výbornou zprávu, která ho stále uklidňovala.

Co tedy budeme dělat? Počkáme jak se situace vyvrbí nebo se pokusíme dostat opačným směrem na Želivského? Tady pan Ivan by měl být v pořádku, už vnímá a vypadá to jen jako lehký otřes mozku.“

Měli bychom přepnout ovládání soupravy do kabiny na druhé straně a dostat se někam mezi lidi. Jen tak zjistíme informace o tom, co se stalo. Když tady budeme čekat, taky by na nás mohli zapomenout a už se odtud nedostaneme.“

Náhle se z prostoru pro cestující ozval strojvedoucí, který je za na půl otevřenými dveřmi poslouchal.

Podle protokolu bysme měli počkat na nařízení shora, ale to tady dřív chcípneme hlady, než pro nás někdo přijde … Vysílačka nefunguje.“

Petr přešel k němu a opět začal vyndávat notebook z batohu.

Právě proto jsem šel za vámi sem dopředu. Mám možnost se jim dovolat. Chcete to zkusit?“

Za pár okamžiků už se snažili dovolat na dispečink, ale radiové spojení bylo mrtvé. Jediné co se jim ozývalo zpět byl šum, což by znamenalo, že na druhé straně nikdo neodpovídá, jelikož evakuační zpráva na vedlejším kanále se stále vysílala dokola a dokola.

Dobře, tudy to asi nepůjde. Takže zkusíme plán B?“ zeptal se znovu Petr.

Asi to bude nejlepší. Jak sem řikal, nejspíš by sem pro nás nikdo nepřišel.“

Můžete vstát?“ dotázal se Ivana doktor, přihlížející jejich konverzaci, přistoupil k němu a podal ruku na pomoc. Fíra se jí chopil a vstal na nohy.

Trochu se mi motá hlava, ale dojet na Želivárnu, to snad ještě zvládnu,“ poznamenal trochu arogantně, přešel do kabiny, otočil s pár přepínači, popadnul klíče a zamířil na druhý konec soupravy. Petr s doktorem, kteří viděli jak se při svých pohybech motá a špatně drží rovnováhu, ho pro jistotu následovali.

Když procházeli jednotlivými vagóny a Ivan viděl jak se ti dva k němu dopředu probojovali, pouze kroutil hlavou, ale nic nenamítal. Navíc byli po cestě od ostatních cestujících zavalováni otázkami všeho druhu, takže bylo lepší mlčet. Ivan šel tiše vpředu a byl rád, že se udrží na nohou, Petr ho mlčky následoval v těsném závěsu, připraven ho okamžitě chytat, kdyby padal. Doktor se oproti tomurozhodl zvolit opačnou taktiku a každého ujišťoval, že je situace pod kontrolou a že budou brzy všichni v bezpečí. Ach ta naivita lidí, pomyslel si pro sebe Petr, ale pak ho napadlo, že by podobné utěšení také potřeboval. Potřeboval by vědět, že je všechno v pořádku a při starém, že tohle je jenom sen a naopak, když předtím snil za jízdy, byla to realita. V jednu chvíli tomu doopravdy uvěřil a na malý okamžik se těšil až se probudí doma na gauči, uvidí před sebou stůl s papíry, notebookem a kávou a uvědomí si, že zase usnul při práci. Teď byl právě on ten naivní, jelikož než jejich nepočetná skupinka stačila dorazit do svého cíle, ozvala se z tunelu další rána.

Tentokrát to nebylo jako předtím. Žádné otřesy, prostě jen rána, jako kdyby do sebe narazily dva obrovské předměty. Ozvěna se táhla a opakovala zvuk značící další nepříjemnosti stále dokola. Skoro jako ve filmu, když tvůrci chtějí zdůraznit dramatičnost situace, která právě nastala.

Nechtějte vědět, co tohle bylo,“ otočil se na ně fíra s náznakem zuřivosti v obličeji.

Petr tušil, ale neodvažoval se vypustit svou domněnku z úst. Bylo to na něm znát, jelikož doktor si je oba dva střídavě prohlížel zmateným pohledem.

Her … hermetická brána?“ vykoktal ze sebe najednou Petr.

Jo. A bude hůř … Do prdele!“ Ivan se rozběhl a kopl do dveří protilehlé kabiny, které se rozskočily. S tím ale strojvedoucí nepočítal a vzhledem ke svému stavu prolétl dovnitř a zřítil se na zem. Uvnitř se opatrně zvedl, ohmatal si ránu na hlavě, utřel krev, která mu zůstala na ruce do uniformy a s cholerickým nasazením začal rychle připravovat vlak k odjezdu.

Petr se rozhlédl, aby zjistil kdo všechno tuto informaci a celou tu estrádu slyšel a viděl. Ve vagónu seděl jen jediný muž v černém kvádru s kloboukem, který je mlčky pozoroval. Vypadal jako by se nic nedělo. Pomyslel si, že je to zvláštní přístup, když jsou všichni tak rozrušení, rychle na něj však zapomněl a následoval Ivana, ač trochu důstojnějším způsobem.

Během půl minuty se rozjeli do protisměru na Želivského, kde je podle všeho čekal jen obrovský vertikální železný masiv, nedovolující jim dalšího průjezdu či průchodu do samotné stanice.

Počkejte, neměla by náhodou u každé hermetické brány být komora dodatečného vstupu?“ přišel Petr se svou, jak si myslel, geniální myšlenkou a čekal, že tím bude jejich situace vyřešena.

Ivan se začal smát: „Jo, to máš možná pravdu, ale jakmile to zavřou a nemaj informace vo tom, co se stalo za bránou, nikoho dovnitř nepustěj. Daší hovadina protokolu, která má chránit lidi uvnitř systému. No co, ale zkusit to musíme.“

Já jenom nechápu proč tu bránu zavřeli – vždyť jste hlásil kolegovi do vysílačky jak jsme na tom,“ konstatoval Petr skutečnost, ale jeho slova se nedočkala reakce. Možná si fíra jen nechtěl připustit, že je tu mohli nechat schválně, protože netušili co se tu stalo a nechtěli se nechat ohrozit.

Tachometr ukazoval třicet kilometrů za hodinu, opatrně pokračovali tunelem dál a dál a zároveň blíž ke svému cíli. Všichni tři přítomní byli zticha a topili se ve svých myšlenkách. Jediné, co přerušovalo to zlověstné ticho byl zvuk motoru.

Až po chvíli to konstantní neměnící se hučení přerušil Ivan otázkou mířenou na Petra: „Připadá mi, že toho víš tady vo podzemí trochu víc než vobyčejnej kaštan.“

Nevím nic víc, než co se dá zjistit na internetu. Metro mě jednoduše vždycky zajímalo.“

No, něco mi řiká, že jestli se tady z toho budeme chtít dostat živí, budeš mít ještě možnost předvíst co víš. Celkem mě překvapilo, žes tuhle mašinu dokázal jen tak z fleku rozjet.“

Před jejich očima se v kuželech světlometů pomalu začaly rýsovat obrysy hermetické brány.

Tak sme měli oba pravdu, sme v hajzlu,“ pronesl Ivan, bouchl při tom do přístrojové desky a začal pomalu brzdit.

Když zastavili, šli obhlédnout situaci - zrak je předtím opravdu nešálil, brána byla zavřená. Znovu tedy vyzkoušeli vysílačku. Nejprve si poslechli všudypřítomnou evakuační zprávu a následovně Petr naladil dispečink, kde jim opět nikdo nedokázal odpovědět.

Když tak nad tím teď přemýšlím, tak je asi logické, že se na dispečink nedovoláme. Kabely v tunelu směrem na Flóru defacto zmizely žárem, který tam vznikl a předpokládám, že jinak se sem signál z I.P.Pavlova nemá šanci dostat. Jenom je divné, že stále slyšíme evakuační zprávu,“ uvažoval nahlas Petr.

Ale o tom ses nezmínil,“ sjel ho Ivan pohledem. „Tak v tom případě tady vysíláme úplně zbytečně. A evakuační zprávu slyšíme proto, že je vysílaná z několika míst po celym metru právě kvůli tomu, kdyby se stalo něco takovýho jako si teď popsal.“

Ivana ještě napadlo zavolat svého kolegu, který s ním předtím komunikoval z Želivského přes vlastní vysílačku. Ten se také neozval. Proč?

Co s nima sakra je? To nikdo neposlouchá? Kdyby byli mrtví, tak nezavřou tu podělanou bránu a kdyby měli trochu inteligence, tak nás tu nenechaj bez jakýkoliv zprávy,“ teď už Ivan křičel.

Ještě máme jednu možnost, ne? U brány by měl být obyčejný analogový telefon, se kterým se snad dovoláme na druhou stranu. Pokud nám to tedy někdo zvedne.“

Už nevěřil, že se někdo ozve. Opravdu to vypadalo, jako by je tam zavřeli a neodpovídali schválně. Mezitím, co si Ivan četl instrukce na telefonu a vytáčel, Petr teoretizoval nad tím, co budou dělat když se nepodaří navázat spojení ani tímto způsobem. Ve vlaku za nimi bylo na patnáct lidí, kteří vůbec netušili, co se děje. Největší ironie však byla, že oni tři, co právě stáli u hermetické brány a usilovně se snažili s nastalou situací něco dělat, na tom nebyli o mnoho lépe. Tady všechny protokoly jednoduše selhaly. Petr si uvědomoval, že v případě globální katastrofy nikdo nebude řešit osmnáct lidí uvízlých v uzavřeném úseku, ve kterém se z pohledu zbylého světa stalo něco nevysvětlitelného. Kvůli osmnácti životům přeci neohrozí všechny ukrývané ve zbytku ochranného systému.

Po třetím neúspěšném pokusu o vytočení, kdy se ze sluchátka ozýval stále jeden a ten samý přerušující se monotónní zvuk to fíra vzdal. Opřel se o navlhlou betonovou stěnu tunelu a pomalu se sesunul k zemi, kde si znovu začal hmatat po své krvavé ráně na čele.

Jste v pořádku?“ zeptal se okamžitě doktor, když Ivanovo počínání viděl. Jako odpověď mu musel stačit dlouhý vražedný pohled s náznakem zoufalství.

Nějakou dobu tam jen tak přemítali a vyměňovali si mezi sebou pohledy. Po chvíli už to Petr nevydržel a dostal nutkání se vrátit zpět do vlaku. Otočil se čelem k soupravě a uviděl, jak se k nim ve světle reflektorů blíží blíže nespecifikovatelná postava.

Bylo to jako u výslechu, když podezřelému do obličeje rozsvítí šedesátiwattovou žárovku a on skoro nic nevidí. Jen to pronikavé světlo, možná nějaké siluety a určitě mu to nijak nepřidá na psychice. Právě tak nějak se teď Petr cítil - nevěděl koho nebo co má očekávat, takže tam jen tak stál a rukou si snažil stínit světlo, aby zjistil kdo ta postava je.

Když osoba dorazila těsně k nim a dalo se na ní podívat i z jiného úhlu než proti vlakovým světlometům, bylo poznat, že je to ten muž v černém obleku a klobouku z prvního, respektive posledního, vagonu, který je předtím pozoroval. Vypadal klidně, vlastně úplně bez emocí. Z jeho obličeje nešlo nic vyčíst. Strach? Hněv? Nebo stěstí? Ne, nebylo tam absolutně nic. To se ale nedalo říci o ostatních přítomných.

Petr čekal, že když už si dotyčný dal tu práci vystoupit z vlaku a dojít až k nim, bude mít nějakou zprávu, kterou by chtěl předat, sdělit. Ne, nikoliv. Znovu je jen důkladně zkoumal pohledem, stejně jako předtím. Vypadal skoro jako z jiného světa.

Je to nějaký agent? Terorista? Má s tím vším něco společného? Není tohle celé jenom zvrácený pokus kdovíjakého úřadu či hnutí?

Všichni tři na něj jen zírali a on na ně. Když už si Petr myslel, že by se konečně zmohl na nějaké slovo, kterým by cizince přiměl ke sdělení jakékoliv informace o své přítomnosti, nebylo tomu najednou třeba.

Tudy se pryč nedostaneme,“ promluvil z ničeho nic.

Ivan zpozorněl a vyštěkl arogantně jako odpověď: „A jak to sakra víš? Víš snad něco víc než my?“

O nastalé situaci nevím o nic více než vy, možná i mnohem méně, ale řekněme, že bych čistě teoreticky mohl mít pár informací, díky kterým bychom se odtud mohli dostat pryč.“

Fíra už se chtěl zvedat ze země a být ještě nepříjemnější než doposud - pravděpodobně ho ten filozofický nádech v cizincově mluvě iritoval. Petr ho ale zastavil pokynutím ruky a naznačil, že diskuzi bude radši vést on. Nevěděl, kde se to v něm najednou vzalo, vždyť ještě asi před hodinou byl pouze obyčejný cestující a teď se tu povyšoval nad pracovníka dopravního podniku? Už tomu tak asi bylo, takže mu nezbývalo než to přijmout jako fakt.

Co nám můžete prozradit?“

Nic.“

Chvíli bylo ticho, jelikož tohle Petr opravdu jako odpověď nečekal.

Nemůžu vám prozradit nic. Já vlastně vůbec nic nevím, jsem jen obyčejný cestující. Pokud však chcete, můžete mě následovat,“ strojově se otočil zpět k vlaku a vykročil, načež ho oni tři následovali.

Petrovi opět na mysli přistála otázka, kdo ten člověk vlastně je. Tajná služba? Vláda? Nebo že by armáda? Zeptat se ho nepřipadalo v úvahu, vypadalo to totiž tak, že ačkoliv jim vlastně nic nesdělil, stejně dělá něco, co se mu příčí nebo rozporuje nějakým předpisům, či ustanovením. Jisté bylo jen to, že ať už jim chce ukázat cokoliv, nikdo z přítomných v okolí, samozřejmě vyjma něj, by o tom neměl ani z daleka vědět.

Jak pomalu postupovali tunelem za slabými světly příručních svítilen, Petrovi létala hlavou spousta konspiračních teorií o metru, které kdy četl nebo slyšel. Co jim asi chce ukázat? Chvíli přemýšlel a nakonec došel k názoru, že nejpravděpodobnější by bylo, že to musí být nějaký tajný tunel, kterým je možné se dostat někam, kam noha běžného cestujícího obyčejně nevstoupí. Teď se doopravdy těšil.

Asi po třístech metrech chůze to konečně zahlédli – na kolejích byla zřetelně vidět výhybka, dovolující přesměrovat provoz kamsi doprava, kde se nacházela další zavřená hermetická brána zasazená ve stěně tunelu. Běžně by si jí z jedoucího vlaku nikdo nevšiml, ale takhle byla viditelná velmi zřetelně.

Byl celý u vytržení. Věděl, že nebýt toho co se tady stalo, nikdy ve svém životě by neměl šanci něco takového zjistit. Zbývalo by mu jen teoretizovat o dříve již několikrát teoretizovaném. Stále dokola a dokola, jako tomu bylo do teď. Dokonce snad zapomněl na to, co ho předtím sžíralo nejvíce, což byla absence všech možných důležitých informací o rodině a o všem ostatním, co se stalo. Přišlo mu to nedůležité a zbytečné.

To tu opravdu celou dobu bylo? Jezdim tudy už dvacet let, ale tuhle bránu vidim poprvý,“ promluvil udiveně Ivan.

Mezitím, co se ti tři zastavili a prohlíželi si okolí výhybky, cizinec pokračoval stále rovně, jako by všichni šli pořád za ním. Po několika metrech se otočil, zamířil zpět k soupravě a prošel okolo nich s absolutní ignorací jejich existence. Ivan celou tu estrádu zpozoroval a díval se na ni s nechápavým výrazem, pak zavrtěl hlavou a začal se věnovat otevíracímu mechanismu hermetické brány.

Můžete mi půjčit tu svítilnu?“ zeptal se znenadání doktor Petra spíše řečnickou otázkou, vytrhl mu ji z ruky a rozběhl se stejným směrem, kterým předtím šel muž.

Heleeee! Teď tu nic nevidíme, vrať se!“ zařval za doktorem Ivan.

Vydržte, já vám neuteču, copak to někam jde?“ ozvalo se zpět.

To vypadá, jako když tam něco hledá na zemi,“ otočil se Petr na Ivana, který nejevil známky, že by ho informace příliš zajímala a snažil se i potmě cosi nahmatat na bráně.

Netrvalo to dlouho a doktor byl zpět. V ruce držel nějaký papírek, na který si svítil, aby dokázal přečíst co je na něm napsáno.

Tak pomůžete mi s tim?“ zařval Ivan, snažící se točit obrovským kolem na bráně, ale nezdálo se, že by sklízel nějaký úspěch. Petr přišel blíž k doktorovi, aby si informaci na papírku mohl také přečíst.

Ivane, nechte toho, manuálně to neotevřeme. Alespoň ne v tomhle stavu, “ vzal si od doktora světlo a papírek a začal osvěcovat zdi okolo brány. Když konečně našel to co hledal, posvítil znovu na papírek a naťukal desetimístný kód na klávesnici na stěně. V bráně cvaklo – pravděpodobně se uvolnil zámek, který předtím nedovoloval jakoukoliv manipulaci.

Pche, dnešní technika. Všechno je na kódy a přes počítače,“ pohrdal Ivan zabezpečovacím systémem objektu za branou.

Tak jí otevřeme, ne?“ zavelel Petr s neskrývaným nadšením.

Vy z toho ještě máte radost? V téhle situaci?“ divil se doktor, ale přistoupil k manuálnímu ovládání, aby pomohl Ivanovi.

No, asi ano … Počkejte, možná nebude … Můžete od toho oba dva odstoupit?“ zmáčkl pár tlačítek na klávesnici, na které předtím zadával kód. Ozval se dunící zvuk servomotoru.

Ani ne za minutu se před nimi zjevil dlouhý tunel, který se začal postupně osvětlovat bílým zářivkovým světlem.

Ty vole!“ zařval Ivan tak hlasitě, že se ti zbylí dva lekli.

Partner projektu

logo metroweb.cz

Tagy

Metro Praha 2012, Metro, Praha, 2012, Jan Vejvar, Jan Fix Vejvar