Po krátkém rozhovoru se dohodli, že bude lepší když se dál půjde pěšky. Nevěděli v jakém stavu jsou koleje a kam vůbec vedou, navíc by nemusela být zapnutá napájecí kolej a při jakékoliv další manipulaci by se na dispečinku mohli dozvědět, že oni, sarkasticky řečeno „zapomenutí přeživší“, se chtějí dostat pryč z údajně kontaminovaného úseku.
Petr chtěl nechat Ivana hlídkovat u brány, jelikož se obával situace, při ktéré fíra jeho rážení vysvětluje osazenstvu vlaku co a jak mají provést. Radši by to udělal sám.
Po tom co vznesl tento návrh však doktor začal namítat, že má Ivan nejspíš otřes mozku, a proto ho nemůžou nikde nechat samotného. S tím Petr nepočítal, ale hned navrhl řešení, které nakonec prošlo – doktor zůstal hlídkovat také, i když bylo pravděpodobně jakékoliv hlídání brány bezpředmětné.
Po cestě k vlaku Petr přemýšlel nad tím proč Ivan neměl žádné námitky, přecijen je to strojvedoucí – šéf při takovýchto situacích, který by měl dostat lidi do bezpečí – zodpovědná osoba. Odhadoval prostě, že už je mu všechno lhostejné, že jediné co chce je dostat se z tohohle tunelu pryč, někam, kde jsou ostatní lidé, což v jejich situaci nemuselo být zase tak jednoduché.
Vyhoupl se do kabiny a vzal do ruky mikrofon od interkomu. Zmáčkl tlačítko na něm a zahlásil: „Shromažděte se prosím v prvním vagonu, dále budeme muset pokračovat pěšky. Hlavně žádnou paniku, situaci máme pod kontrolou!“
Po tom co pronesl tato na půl lživá slova ho napadlo vzít Ivanovi věci, které v kabině měl – brašnu a pár dalších maličkostí jako vysílačku, nějaké noviny a hodinky, které si pravděpodobně sundal z ruky. Pak ještě zabalil do svého batohu lékarničku ze skříně, ze které předtím doktor vyndal dozimetr.
Když měl všechny ty věci posbírané, vydal se do druhé kabiny, aby povypínal soupravu. Prošel okolo srocujících se lidí, kteří už byli skoro všichni v prvním vagónu a cestou ještě vybral obsahy zbylých lékárniček. Věděl, že náplasti, obvazy a další podobný obsah by se mohly hodit. Navíc si při tom připadal jako když hraje nějakou hru a přidává si věci do inventáře, což torchu odlehčovalo situaci.
Z druhé kabiny si vzal ještě jeden dozimetr a vypnul vše až na osvětlení kupé. Při zpáteční cestě kontroloval, zda někdo někde nezůstal a zamykal za sebou jednotlivé dveře. Když se dostal k těm s rozbitým sklem, které rozrazil svou vlastní rukou, ozvala se dávno zapomenutá bolest v zakrvácených kloubech.
Obešel skupinku lidí a začal je počítat.
„Jsme tu všichni? Are we all here?“
Nějak se nemohl dopočítat a věděl přesně kdo chybí. Ten muž v kvádru, který jim ukázal únikovou cestu, tu nebyl. Začal se tedy ptát, zda ho někdo neviděl, ale všichni do jednoho mu odpověděli, že si nikoho takového vůbec nevšimli. Nechtěl ze sebe dělat blázna, ač už si tak vážně připadal, takže se ani nepokusil popisovat blíže danou osobu a přesvědčil sám sebe, že kdyby tu zůstal, určitě se dokáže dostat pryč sám.
Shromáždil všechny přítomné před vlakem a jal se do druhé kabiny, do které předtím přepnul ovládání, vypnout světla v kupé. Učinil tak, načež nastala absolutní tma. Otočil se ke dveřím a sáhl po vypínači svítilny, kterou držel v pravé ruce. Úkon však nedokončil, jelikož náhle ucítil na rameni něčí ruku a uvědomil si, že za ním kdosi stojí.
„Tunel pokračuje asi 300 metrů dále, rozdvojuje se a křižuje s dalším jednokolejným tunelem, který vede na dvě strany. Až se začne rozdvojovat, vydáte se doleva a pak po směru kolejí. Evakuační vlak snad už projel, ale dávejte si pozor! Zpět do metra se dostanete sjezdem na trasu B za stanicí Smíchovskaja pod Vltavou, bude po pravé straně tunelu, to poznáš, je tam výhybka. Nesplěť si to s výhybkou na trasu C za Ministerstvem Obrany Vršovice, tam končí OSM. Až se dostanete na trasu B, pokračujte ve směru trasy vlaku tak, jak vás vyhodí koleje, měli byste dorazit na Karlovo náměstí. Za žádných okolností nechoďte za odbočku nebo do protisměru na Anděl!“
Podle hlasu poznal, že je to tatáž osoba, kterou před chvílí postrádal. I přesto tam stál jako opařený, tělo měl strnulé a nedokázal se pohnout. Po tom, co to muž dořekl, ucítil jak se kolem něj mihl a bez jakéhokoliv zvuku se zase ztratil. Kde se tam vzal? Všude to přeci pětkrát, ne vícekrát, zkontroloval a nikde nikdo nebyl. Až po necelé půl minutě se vzpamatoval, ale svítilnu nezapnul. Po tmě seskočil do kolejiště, roztřesenou rukou zamykal poslední dveře a v několikasekundových intervalech se vždy ohlížel za sebe. Měl takový divný pocit, že má ruku stále na rameni a že za ním někdo je.
Konečně se odhodlal rozsvítit světlo. Nikdo tam nebyl, jen holá stěna tunelu s kabeláží. Tak jako se cizinec objevil, také zmizel. Nebyl ani ve skupince čekajících a když se na něj Petr znovu zeptal, už měl pocit, že ho ostatní přestávají brát vážně.
To ale zrovna nepotřeboval. Znovu si rychle ve svitu ne-moc silného třesoucího se světla zkotroloval obličeje trosečníků. Poznával vykuřující zrzku, nervózní vřískající ženu, která se stále ptala na doktora, teenagery, co spolu o něčem diskutovali a bylo na nich vidět, že se snaží zachytit co nejvíce detailů z tunelu, které Petr osvicoval, diskutující cizince z druhého vagónu, dvě známé tváře a pak ještě tři další. Těch si předtím ve vlaku všiml jen periferně, ale věděl o nich. V hlavě se naposledy virtuálně prošel soupravou a ujistil se, že jsou všichni přítomni.
„Jsme všichni, jdeme!“ zavelel a otočil se o stoosmdesát stupňů.
U brány je čekalo překvapení – nikdo tam na ně nečekal. Ani Ivan, ani doktor, jehož žena, ujištěná od Petra, že je v pořádku a čeká na ně právě tam, znovu začala vřískat a dožadovat se informací. Nebyla sama – Petr by také rád věděl co se stalo. V tunelu do před chvílí ještě uzavřené části metra se stále svítilo, na klávesnici blikal nápis „UNLOCKED“, všechno vlastně bylo tak, jak to Petr před chvílí opustil, až na ty dva.
„Nebojte se, najdeme je. Nemohli se nikam ztratit.“
„Já se tady nebudu zdržovat a hledat ňáký dva dědky, nevim jak vy, ale já du dál,“ oznámil hrdě další z teenagerů, který se doposud nijak zvlášť neprojevoval. Petr se na něj podíval otcovským pohledem, nebo si to alespoň myslel, a pronesl jen ironické „Neboj, k mamince se dostaneš co nevidět.“ Potom, co to pronesl, si teprve uvědomil, jak nepřiměřeně to znělo. Zavrtěl hlavou, jako by chtěl tu strašnou poznámku vyklepat pryč ušima.
„Všichni počkáte tady a nebudete nikam pokračovat beze mě! Podívám se kousek dál do tunelu směr Želivského, jestli tam někde nejsou. Pokud ne, budeme se muset smířit s tím, že byli tak nedočkaví a šli bez nás.“
„A proč bysme měli poslouchat zrovna tebe? Kdo ti dal právo určovat, co bude a co ne?“ přidala se najednou zrzka, o které měl Petr dosud poněkud jiné mínění.
„Jo! Myslim, že bysme měli jít bez něj, ať si tady hledá sám,“ ozval se Ondřej, načež doktorova žena začala brečet.
„Víte co, jsem na tom úplně stejně jako vy všichni, co tady stojíte. Také se chci dostat pryč, někam, kde budu v bezpečí a dozvím se, že jsou všichni mí blízcí v pořádku. Proto nemůžeme dopustit toho, že se tady teď rozutečeme do tunelů každý na vlastní pěst a po jednom se ztratíme. Ve skupině je všechno jednodušší. Navíc, když už mluvím o těch blízkých,“ otočil se na doktorovu ženu, „tady paní ...“
„Slečna!“ zařvala nečekaně takovým hlasem, že sebou všichni trhli. Petr na ni vyvalil oči a znovu se oklepal.
„Dobře, tak tedy slečna,“ jako by na tom zrovna teď záleželo, „má svého blízkého, blíže nespecifikovaného, někde tady, pobíhajícího v tunelu. Proč alespoň jí nedopřejete tu úlevu, aby se nemusela tolik obávat? Nesmíme se rozutéct, musíme držet při sobě. Nikdo z nás se přeci nechce ztratit a zemřít tady, nebo ano?“
„Ale, …“ nenechal zrzku vznést další protest.
„Dobře, nechtěl jsem, ale budu tedy za sviňi. Jenom já a ti dva, co se ztratili, známe kódy k odblokování brány na druhé straně. Pokud chcete, můžete jít, ale najdete přinejlepším zavřené dveře,“ odmlčel se.
Zdálo se, že ostatní také, a tak pokračoval: „Možná jsem vás totiž pořádně neseznámil se situací: Nechtějte tam potkat otevřené dveře, jelkož by asi byly to poslední, co byste viděli. To, kam se chystáme jít, jsou přísně tajné tunely, pravděpodobně pro evakuaci vlády a důležitých osob kdoví kam. Jdeme tam na vlastní pěst a nevíme co nás tam čeká,“ přejížděl pohledem a zároveň baterkou z jedné tváře na druhou, přičemž si všiml cizinců, jak na něj nechápavě hledí a neví co se děje: „Its all right. Just little brainstorming here.“
Zajímavé bylo, že po tom, co se zmínil o kódu, vládě a pohrozil armádou, byli všichni jako beránci. Nikdo nic nenamítal a dokonce už se ani nechtěli rozdělit. Teď jen najít ty dva - doktor byl přinejmenším dobrý zdroj nápadů a informací a Ivan se zase alespoň okrajově vyznal v místních poměrech. Navíc se dalo čekat, že doktorova přítelkyně, nebo cokoliv, za co se považovala, bez něj nebude chtít jít dál, což by způsobilo další rozpory. Byl rád, že tu malou roztržku názorů zažehnal a určitě se mu do toho nechtělo znovu.
Pokračoval tunelem dál, občas zavolal vstříc tmě „Ivane! Doktore!“, ale nikdo se neozýval. Skupinka za jeho zády se dávno ztratila za zatáčkou a on stále dokola osvicoval ty samé opakující se výjevy tunelu. Nikde nikdo. Začínal si myslet, že opravdu šli napřed. Ale proč by to dělali? Leda, že by se doktor chtěl zbavit společnosti té své slečny. Pobaveně se ušklíbl, vytáhl cigarety, jednu si zapálil a natáhl kouř do plic, načež ho zase rychle dostal ven a rozkašlal se. Úšklebek se náhle vytratil. Nebyl to pěkný pohled: Dvě těla ležící vedle sebe, rozsvícená svítilna na zemi, všude krev. Udělalo se mu tak zle, že ani nevnímal cigaretu, která mu z rozklepané ruky upadla na zem, nevnímal třesoucí se světlo, ba ani volání z tunelu za ním. Stál tam, díval se na bezvládně ležícího Ivana s doktorem a čekal, že mu teď někdo vrazí nůž do zad. A věděl přesně kdo to bude. Věděl, že je poslední z trojice, která o něm věděla. Byl na řadě. Už se s tím skoro smířil. Po druhé v jednom dni se smířil s jistou smrtí.
Až konečně zaslechl obsah zprávy, kterou na něj někdo z ostatních volal: „Hej, našel jsi je nebo ne?“ … „Vole, seš tam?“ Nechápal to. Touhle dobou už měl ležet vedle těch dvou. Neslyšící, nevidíci, mrtvý. S pomalu ale jistě odkrvujícími se orgány, v tratolišti své vlastní krve. Nestalo se tak, a proto se rychle otočil a spěchal zpět.
Nemohli se to dozvědět, to by bylo ještě horší než jim říct, že se někam ztratili. Ano, přesně to udělá. Nic jim nepoví, někam se ztratili, šli napřed, utekli. Pohyboval se rychlým krokem, jelikož slyšel, jak se k němu volající blíží. Pak se na chvíli zastavil a zamyslel se: Co když je to past? Blbost! Podle hlasu je to Ondřej.
„Nikdo tam není, museli jít napřed. Navíc … Který blázen by se vydal jen tak na procházku do slepého tunelu?“ pokusil se o smích, ale moc mu to nešlo. „Jenom teď nevím, jak to vysvětlit doktorově slečně,“ uvažoval nahlas, ale zdálo se, že to Ondřeje jdoucího dva metry před ním moc nezajímá. Celou cestu o tom přemýšlel, ale nic lepšího než „šli napřed“ ho nenapadalo.
„Tak co?“ žena se ptala hned, jak ty dva spatřila.
„Slečno, je mi to líto, ale museli jít napřed,“ snažil se Petr o herecký výkon.
„To není možné, Jirka by mě nikdy neopustil!“ začala opětovně vřískat.
„Myslím, že bychom měli jít, určitě je ještě doženeme a zjistíme proč na nás nepočkali.“ Vypouštěl z úst tato lživá, prázdná slova a přál si, aby byla pravdivá. Před očima měl stále tu hrůznou inscenaci. Kéž by tam nikdy nešel.
Po dvaceti minutách se jim konečně podařilo ji přesvědčit, že by si měli pospíšit a rychle jít dál. Petr šel první, obtěžkán asi pětadvacetikilovým batohem a k tomu ještě Ivanovou brašnou. Stále si dokola opakoval trasu, kterou mu vrah popsal. Bylo mu skoro jedno, jestli žene celou skupinu lidí za ním do pasti, či nikoliv, ale přesto pořád otáčel hlavu za sebe. Stále čekal kudlu v zádech a věděl, že to určitě přijde v ten nejnečekanější moment.
„Tady doleva!“ zakřičel monotónním hlasem. „Hlavně se nikde nezdržujte a jděte stále stejným tempem. Kdyby někdo nestačil, stačí říct, zpomalíme,“ načež celou zprávu zopakoval ještě jednou v angličtině. Připadal si jako průvodce v nějakých jeskyních. Už chyběl jen odborný výklad ke každému krápníku a louži, které potkali.
Slyšel, jak si za ním všichni vyměňují názory a diskutují, ale opět nevnímal ani slovo. Byl zahloubaný do svých šílených myšlenek, které se dnes večer tak jednoduše vymkly kontrole a opakoval si vše co se odehrálo znovu a znovu. Nemohl přijít na to, jak se tak rychle stal tím jediným člověkem, zodpovědným za hlouček patnácti lidí úplně odlišných věků, názorů a národností. Jak je možné, že se mu všechno, co doposud znal pouze z filmů, seriálů a počítačových her, odehrává před očima? Jaktože je toho dílčí součástí právě on?
„Ahoj šéfe,“ ozvalo se těsně za ním. Zrzka ho vyrušila z přejímání.
„Ahoj,“ opáčil polohlasně a znovu se pokusil o úsměv, ač ci ho vůbec nezasloužila.
„Trochu jsem přemejšlela a chtěla bych se ti omluvit. Není to pro mě jednoduchý. Měla jsem takzvanej den blbec, jestli chápeš?“
„To je v pohodě, dneska už dokážu překousnout snad všechno,“ povzdechl si.
„To jsem ráda, nerada bych si dělala další nepřátele.“
Všiml si, že z nějakého důvodu zdůraznila slovo „další“, ale nijak víc o tom nepřemýšlel – měl pocit, že má svých problémů dostatek a nechtěl se zabývat dalšími, cizími. Následovně se usmála a podala mu ruku na pozdrav: „Jinak já jsem Terka.“
„Petr,“ odpověděl a stiskl podanou ruku, načež zjistil, že se mu dívá na nohy: „Co se děje?“ uvolnil stisk a zamával jí před očima.
„Ale nic... Jenom... To je krev?“ ukázala na jeho, ještě před pár hodinami čistě bílé tenisky. Podíval se směrem ke kolejišti a viděl, že spolu se spoustou nečistot, které se mu na botách usadily při procházkách tunelem, jsou místy špinavé od zaschlé rudé tekutiny. Ohlédl se, jestli nikdo neslyšel co právě řekla a sám sebe přesvědčil že nikoliv, i přesto však s odpovědí chvíli počkal. Musel se rozhodnout co řekne.
Nakonec si uvědomil, že je vlastně jedno co jí poví. Neměla důvod sdělovat ty informace ostatním a on by se s tím vším mohl konečně někomu svěřit. Nemusel by to dusit v sobě a třeba by se mu i ulevilo, a tak jí celý příběh dnešní noci odvyprávěl.
Když skončil, měla v obličeji zděšený výraz: „A to se jako všechno dneska stalo? Nejseš náhodou nějakej šílenej spisovatel sci-fi? Neutek si z blázince?“
„Ne, nejsem. Možná bych si radši přál ten útěk z blázince než tohle.“
Šli stále dál, přičemž diskutovali o tom, koho tam někde nahoře mají. Už nebyla tak veselá a uvolněná jako předtím. Spíš šlo vidět, že se také zaobírá vlastními myšlenkami a nechce si nechat připustit, že se všechno co řekl skutečně odehrálo. Ptala se na spoustu dalších věcí, které by jí pomohly si v hlavě udělat pořádek, ale Petr nebyl schopen odpovídat na něco, na co též hledá odpověďi, či vysvětlení.
„Hele, támhle už se nesvítí,“ ozvala se najednou asi po deseti minutách tiché chůze po jeho boku.
Petr vzhlédl od kolejiště, do kterého byl již dělší dobu zabraný pohledem a podíval se před sebe. Světlo opravdu dál než tak dvěstě metrů od místa kde se právě nacházeli nepokračovalo... Shodil batoh ze zad a vytáhl svítilnu, kterou tam předtím uložil, zastavil se a udělal znovu svou otočku na místě. Rychle si prohlédl hlouček lidí, kteří se na něj do jednoho dívali s jasnou otázkou v očích: „Co se sakra zase děje?“
„Znovu počkáte tady, já se jdu podívat jak to vypadá dál,“ vykročil vstříc nedaleké tmě a slyšel, jak ho někdo následuje. Otočil se proto zpět a zjistil, že se domníval správně.
„Jdu taky,“ zahlásila Terka ještě než stačil něco říct.
„Pro mně za mně,“ rezignoval.
„Si to tam užijte!“ zavolal za nimi někdo, pravděpodobně z partičky dorostu.
„To víš, že užijeme, debile,“ opáčila Terka.
Petr si vzpomněl na svoji přítelkyni, jelikož věděl, že ona by řekla úplně to samé. Povzdechl si, ale myšlenku na ni zahnal dřív, než se stačila pořádně vynořit. Setká se s ní co nevidět.
„Pekný,“ žasnul Petr po tom, co osvítil prostor za předělem světla a tmy. Dorazili totiž do nějaké obdoby stanice metra a na stěně těsně před rozšířením tunelu svítil panel s klávesnicí naprosto identický s tím, co zanechali za sebou. Hlásil kolemjdoucím zprávu „LOCKED“, ač se tu očividně žádná brána nenacházela.
„Nechoď tam!“ otočil se na Terku, která už chtěla vykročit vstříc tmě a přišel k panelu blíž. „Nula, sedm, osm, devět, dva, dva, jedna, tři, devět, tři,“ odříkával si kód z hlavy a zadával ho při tom na klávesnici. Dvě pípnutí a nápis „UNLOCKED“ následované rozsvícením světel, znovu přesně jako předtím. Pomyslel si, že tudy nejspíš vrah nešel, jelikož tlačítka byla silně zanesená prachem – musel tedy znát jinou cestu jak se odtud dostat. Nebo je sleduje? Otřel si ruce od prachu a zadíval se do tunelu za sebou. Znovu se snažil zahnat myšlenku, ale tentokrát se mu to moc nedařilo.
„Skočíš pro ně?“ zeptal se Terky, která právě okukovala tu monstrózní železobetonovou podzemní stavbu, co se před nimi před okamžikem zjevila. „Myslím, že bychom si tu mohli odpočinout, už jdeme tak hodinu a půl bez zastavení.“
„Jasně.“
Stanice vypadala zvláštně: Na půl připomínala obyčejnou stanici metra a z druhé půli ji absolutně negovala. Podle dvou holých rozlišně velkých stropních půlkruhů bylo evidentní, že zde nejprve vyrazili kolejový tunel a teprve poté jakousi obdobu nástupiště, která se rozprostírala do dvakrát takové šířky než její zakrslé dopravní dvojče a končila nezvyklou stěnou tam, kde by běžný cestující předpokládal druhou kolej. S povrchovou úpravou zdí se zde nikdo nezabýval. Nástupiště končilo na obou stranách betonovou zdí, přičemž jen na té vzdálenější z nich se nacházely obyčejné dvoukřídlé umakartové dveře, které byly z nějakého důvodu zcela otevřené. Ze stropu svítila pravidelně rozmístěná zářivková světla a na stěně za kolejištěm hlásil metronový nápis slovo Krásná. To místo ze sebe celkově vyzařovalo pocit nedokončení, ač se tu paradoxně vyskytovaly prvky, které by běžný architekt umístil až jako vzhledové doplňky na uhlazenou stavbu.
Petr doporučil, aby si všichni našli nějaké místo kde si odpočinou, přičemž vybral pár dobrovolníků, kteří s ním měli jít prozkoumat zdejší prostory. Uvědomoval si, že to není moc morální, ale jeho zvědavost mu nedovolila jinak, než tento průzkum oficiálně odůvodnit hledáním doktora a Ivana. Věděl, že to nevydrží navždycky, ale když už se naskytla ta příležitost podívat se do zákulisí tajných armádních prostor, proč ji nevyužít.
„Znovu opakuji: Nikam nechoďte, jen si odpočiňte. My to tady prohledáme, zkusíme je najít a pokud bude příležitost, zjistímě i nějaké informace o zbytku světa.“
Petr, Ondřej, další z teenagerů jménem Jirka a Terka, ze které měl pocit, že už se jí nikdy nezbaví - tedy alespoň do doby, kterou budou trávit v podzemí - započali svoji nepočetnou expedici. Jakmile vstoupili za otevřené umakartové dveře, uviděli před sebou krátké úzké železné schodiště, přiléhající svou levou stranou ke stěně asi třikrát širsího stoupajícího tunelu následované rovinkou, na kterou navazovalo další schodiště stejného ražení jako to předchozí. K Petrovu úžasu byly stoupající tunely upraveny přesně tak, aby sem bylo možno umístit tři souběžné eskalátory, které sem nikdy nikdo nenainstaloval. Pod kolejnicemi, které by eskalátory držely na pozici se dokonce nacházely prostory pro jejich strojovnu. Otočil se na ostatní, kteří šli za ním, zastavil se a představil si, jak by místo asi vypadalo, kdyby zde nebyla betonová příčka, bránící výhledu na nástupiště.
Asi si to představoval moc dlouho, jelikož za chvíli zaregistroval, že se na něj všichni zmateně dívají.
„Pardon, jdem dál,“ omluvil se, zakroutil hlavou a začal stoupat po provizorních betonových stupních.
Za schodištěm je čekala zatáčka a další rampa pro eskalátory, nad kterou jim zatarasila cestu uzavřená hermetická brána. Petr chtěl zopakovat stejný postup zadání kódu na všudypřítomné klávesnici, načež ho Jirka zastavil: „Hele a je dobrej nápad se snažit dostat ven? Vždyť nevíme co se tam stalo.“
„No, možná máš pravdu,“ uvědomil si. Tohle mu nedošlo, jelikož tak nějak předpokládal, že když z té zbraně kterou zaútočili na metro nevyzařovala radiace, nic jim nehrozí. Přesto cítil nutkání tu bránu odemknout a otevřít. Možná by se tím leccos vysvětlilo.
„Hele šéfe, po cestě jsme potkali asi troje dveře. Všiml sis jich vůbec? Nebylo by náhodou od věci nejdřív zkusit prozkoumat tohle a pak se teprve pokoušet o sebevraždu?“ ozvala se Terka.
Pod prvními schody se rozdělili. Petr s Terkou si vzali na starosti první dveře, které po cestě zpět potkali – zamčeno. Žádná klávesnice, pouze obyčejný zámek v umakartových dveřích.
„No, co jsme také mohli čekat,“ pousmál se a rozhlédl se okolo. „Podej mi támhletu tyč,“ ukázal na zhruba metr a půl dlouhou kovovou trubku, která se spolu s dalším harampádím povalovala v rohu mezipatra. Stačilo párkrát udeřit do správného místa, načež umakart nedokázal nadále držet svou celistvost a v okolí zámku povolil.
Petr nahmatal vypínač. Nacházeli se na začátku dlouhé chodby, z níž evidentně vedla do stran spousta dveří a všemožné odbočky stejného stylu. Stěny byly tvořeny holým neomítlým betonem a jediné, co se na nich nacházelo, byly početné kabelové rozvody, které končily v nedohlednu. Jednalo se o obyrovský rozvětvený komplex místností, možná skladů, archivů, pracoven a kdovíčeho ještě.
„Uff, čekala jsem místnost na košťata metr krát metr,“ pronesla s úžasem a trochu ironicky Terka.
Šli vstříc snad nekonečné chodbě a po cestě namátkou zkoušeli otevřít některé z dveří, které míjeli. Vše bylo až podezřele pečlivě zavřené, zamčené a dokonce i popsané.
„40728, 40729, 40730, …,“ odříkával Petr nápisy na jednotlivých dveřních štítcích, které vypadaly obdobně jako štítky se jmény na dveřích panelákových bytů. Žádný Novák, Povondra nebo Procházka tu ale k vidění nebyl – jen ta nekončící, nicneříkající a stále se zvětšující čísla.
Po nějakých třístech metrech konečně dohlédli na zdánlivý konec koridoru. Tam se přímo naproti nim skýtala železná mříž, za níž cesta pokračovala doprava, odkud bylo slyšet vrčení podobné dieselovému motoru.
„Tak asi nějaký z nich vyzkoušíme, co?“ konstatovala Terka a ukázala na tyč, kterou Petr stále nesl v ruce.
„Asi jo, vyber si.“
Přistoupila k nejbližším, které měla po ruce s číslem 40777.
„Tyhle?“
„Ty jentak nepůjdou,“ poklepal tyčí na železné kování okolo zámku a otočil se na ty naproti nim.
„Zkusíme tyhle.“
V místnosti na ně čekala řada regálů s krabicemi. Tak jako dveře měla i každá krabice své pořadové číslo a tentokrát i čárový kód a popisek „Ministerstvo obrany“.
„Tady bychom asi opravdu neměli být,“ poznamenal Petr a jal se k otevírání jedné z krabic. Zfoukl nános silného prachu a sejmul papírové víko. Byla plná různých složek, znovu označených čísly a čárovými kódy.
„To je jak když vybírám náhodnou hodnotu z multidimenzionálního pole,“ zamumlal si pro sebe s úšklebkem.
„To mi povídej,“ prohodila jen tak načež se Petr zarazil, ale úšklebek se mu tím jen protáhl po tváři.
„Nečekal bych od Tebe odpověď zrovna na tohle, prohodil jsem to jen tak pro sebe.“
„To si myslíš, že holka nemůže rozumět informačním technologiím?“
„No, … může, … ale jsi rarita...“ vykoktal a pak si uvědomil, jak to vyznělo.
„Díky,“ štěkla sarkasticky. „Popojedem...“
„Jo, jasně,“ vytáhl náhodně vybranou složku, otevřel ji a chvíli v ní hloubal očima.
„Umíš rusky?“ zeptal se nakonec.
„Ani ne, ale datum přečtu,“ ukázala prstem na jediný údaj psaný latinkou: „21.3.2013.“
Když dolistovali až na konec dokumentu, poznali ještě další dva údaje, kterými byla jména a podpisy tehdejšího českého ministra obrany Vlastimila Picka a jakéhosi generála ruské armády Sergeje Antolijeva Propkova.
Na místě strávili snad půl hodiny prohledáváním dalších krabic. Všechno bylo psáno azbukou, s celkem čerstvými daty v horizontu dvou let zpět a vždy zakončeno podpisy české a ruské strany.
„To tady snad maj podepsanou i třetí světovou, ne? Co to všechno má znamenat?“
„Nevim, ale to zjistíme. Dala bys mi prosím nějaké z těch složek do batohu?“ otočil se k ní zády.
Když Terka začala rozepínat zip batohu, najednou zablikala světla. Konstantní hluk, který šel z chodby za mřížemi začal utichat a po chvilce světla zcela zhasla. Petr rychle nahmatal baterku, kterou měl teď pohotovostně zavěšenou za batoh a rozsvítil ji.
„Zdechnul agregát,“ prohlásila a ukázala prstem osvětleným od Petrovy svítilny do tmy směrem k mřížím.
„Všiml jsem si, ale obávám se, že s tím nic nenaděláme,“ přistoupil k mříži a zacloumal s ní. Nepovolila ani zdaleka, jen trochu zarachotila. Kuželem světla vyhledal zámek na mřížích, který byl však na takovou konstrukci až nezvykle velký.
„Na ten bychom potřebovali flex...“
„Ticho! Poslouchej,“ nastražila ucho.
Z chodby bylo slyšet jakési čerpadlo, pak několik cvaknutí stykačů a asi pět sekund poté startování. Za minutu už světla zase naskočila a vše se vrátilo do normálu.
„Že by to mělo až takovou automatiku?“ zeptal se poněkud řečnicky.
Systém pravděpodobně poznal, že v některé z nádrží došla nafta a přepojil na nádrž záložní, případně na jiný zdroj paliva.
„Do tohohle komplexu se muselo nalejt šílenejch peněz.“
„No, to mi povídej. Já jen doufám, že ty peníze netečou z Ruska, jelikož bychom tu měli takovou v uvozovkách menší konspiraci.“
Vraceli se chodbou zpět k eskalátorovým tunelům. Po cestě vyzkoušeli dalíš trojici místností, kde se situace z té první, smaozřejmě až na výpadek proudu, opakovala. Samé regály, jeden vedle druhého, krabice, složky, papíry, data a podpisy. Vše v azbuce, Rusky. Jedinou v aktuální chvíli užitečnou věc, kterou našli, byla mapa tajného metra ve kterém se právě nacházeli. Petr si ho pro sebe pojmenoval metro 2, podle Ruského vzoru. V Moskvě totiž údajně měla existovat podobná neveřejná síť podzemní dráhy určená pro evakuaci těch nejvyšších politiků s prezidentem v čele, která byla celosvětově známá kódovým označením D-6, případně právě metro 2.
Stáli u spodních umakartových dvoukřídlých dveří a čekali na druhý díl průzkumného týmu. Petr byl zahloubán do své mapy a Terka mu hleděla přes rameno tak, že ani nezaregistrovali, když okolo nich rychlostí střely z kulometu prolétl Ondřej, řvoucí na všechny strany „Pomóóóóóóóc, přííííšerááááá!“
Když zjistil, že se na něj ti dva ani nepodívali, dodal na vysvětlenou: „Dělám si srandu, žádná příšera tu není, ale něco jsme přecijen našli.“
Petr vzhlédl od mapy: „Doufám, že ne další papíry...“
„Jaký papíry? Hledáme snad ty dva idioty, ne?“
Petr úplně zapomněl proč sem původně oficiálně šli a tak se okamžitě snažil ze situce vybruslit: „Nic, v pořádku, samozřejmě...“
„No, ty dva jsme sice nenašli, ale s prázdnou se taky nevracíme,“ podotknul Jirka, který právě dorazil také, ač ne tak dramatickým způsobem jako Ondřej. Zvedl ruku a podal Petrovi jakousi plechovku.
„Je na tom datum expirace a popis, takže to asi bude jídlo. A je tam toho spousta.“
Petr si od něj plechovku vzal a prohlédl si ji. Neměla žádnou etiketu, jedinné, co se na ní nacházelo byl nápis se strohými informacemi o typu stravy uvnitř, datu naplnění, expiraci a výrobci:
HOVEZI
EXP: 7.8.2025 | PLN: 7.8.2013
1078 VITANA
Bylo to čím dál, tím divnější. Tajné metro vybavené dnešní technologií připravené pro okamžité použití, desetitisíce dokumentů v azbuce s nedávnými daty, nové zásoby jídla. Skoro jako kdyby to celé někdo čekal a naplánoval. Jen bylo zarážející, že zde v podzemí i při takových zásobách jídla nikdo není. Čím byla Česká republika pro Rusko tak důležitá, že byla prvním cílem neznámého útočníka? Proč zrovna tahle malá rozkradená republika se zkorumpovanými zákonodárci v čele? Zase další otázky a žádné odpovědi.
„Vemte co poberete, bude se to hodit,“ přikázal jim, aby se jich co nejrychleji zbavil.
„Jasně. Jenom škoda, že tam není žádnej chlast,“ postěžoval si ještě Ondřej.
Petr jeho poznámku přešel mlčením a všiml si, že se mu během toho co přemýšlel přikradl za druhé rameno Jirka a prohlížel si mapu, kterou měl stále rozloženou v rukou.
„Co to je? To je Praha? To ste našli? Kdes to vzal?“
Ach jo, pomyslel si: „To budeme řešit potom. Poberte ty plechovky a odneste jich co nejvíce dolů na nástupiště, ať každý vezme co bude moci.“
Ač s připomínkami, oba se odebrali zpět odkud přišli a Terka s Petrem měli znovu trochu času na zkoumání plánů.
„Stejně by mě zajímalo co je tu tak krásného,“ úkázal na černou tečku v mapě označenou nápisem Krásná.
„Musíme pokračovat směrem na západ, podejít řeku a dostat se sem,“ znovu zabořil prst do mapy, ale tentokrát na místo, které bylo podle své polohy situované kdesi na Smíchově.
„Jak říkal ten inteligent, tak bychom měli vylézt někde v tunelu u Anděla, je to tak?“ optala se Terka, ačkoliv věděla, že má pravdu.
Podle plánku měli postupně projít ještě čtyři stanice metra 2, pak se vrátit do toho veřejného a doufat, že narazí na nějaké lidi, kteří se s nimi budou alespoň bavit.
„Zvláštní je, že nám výslovně zakázal jít dál a na druhou stranu směrem na Anděl. Co tam potom může bejt? Takhle bysme se normálně dostali dál od centra směrem na Zličín a mohli zjistit víc informací, než když vylezeme na Karláku do ochranného úseku a tam nás budou držet jak ve vězení.“ dodala ještě.
Petr mlčel. Zakreslená okružní trasa, na které se nacházeli a která opisovala okolo centra Prahy ovál, se totiž na tomto místě rozdvojovala a klikatila směrem ke stanici Jinonice. Věděl co tam dál nejspíš bude a odhadoval, že by asi nebylo moudré tyto končiny navštívit, i když by šli pouze okolo. Zvláště za krizové situace, kdy tam zajisté bude velice rušno.
Jirka s Ondřejem už se vraceli. Oba dva nesli po třech dřevěných bednách tím způsobem, že museli odhadovat co se před nimi právě nachází a jít podle intuice. Na cestu vůbec nemohli vidět. Vlastně to vypadalo celkem strašidelně. Díky úhlu nasvícení by si někdo mohl myslet, že bedny nikdo nenese a ony se samovolně vznáší metr nad schodištěm a sestupují houpavým stylem směrem dolů a bez jakékoliv podpěry.
„Na další várku si vezměte s sebou zbytek té své bandy, ať to netaháte sami,“ zavolal za nimi Petr.
Neuběhly ani dvě sekundy ticha a bližší sloupec levitujících beden se z nenadání vymkl kontrole a sesypal se s obrovským hlukem po schodech dolů. Dvojici stojící na úpatí stanice přistály pod nohami dvě z nich a spousta jednotlivých plechovek, které se vysypaly ze svého původního skladovacího místa. Na schodišti bylo vidět Ondřeje s vyděšeným, trochu tupým a nechápavým výrazem, který stále jednu z beden křečovitě svíral v rukou.
„Ano, přesně o tom mluvím,“ sehnul se k zemi a začal plechovky sbírat zpět do nejbližší dřevěné krabice, které cestou odpadlo víko.
Pachatel se zmohl na pouhé „Sorry,“ seběhl zbytek stupínků s jedním setem plechovkového jídla, odložil ho opodál a začal pomáhat s opětovným kompletováním těch dalších dvou.
Petr sbalil mapu do batohu a rozhodl se projít zbytek prostor. Prošel si obrovské sklady jídla, které vypadaly obdobně jako archívy, co navštívili s Terkou. Pobrat všechno jídlo, které se tu nacházelo by byl nadlidský úkon i pro armádní jednotku s několika nákladními auty, natož pro jejich nepočetnou skupinku cestujících.
Pokud se po cestě dobře rozhlížel, zbývaly jedny neotevřené dveře, které vedly z hlavního schodišťového koridoru, tentokrát však na opačnou stranu. Postup otevření se nijak nelišil od toho, který využili již několikrát – umakart znovu povolil vcelku rychle, zámek uskočil a dveře se rozrazily. Klobouk, kvádro, pohled bez emocí. V relativně malém prostoru naproti Petrovi tváří v tvář nehybně stál obávaný muž z vagónu, který zavraždil strojvedoucího a doktora. Zamrazilo ho v zádech, okamžitě pozadu uskočil od dveří, zakopl a upadl na zem. Aby byla situace dramatičtější, znovu zhasla světla. Když se vzpamatoval z pádu, sebral se a utíkal dolů ke stanici. Na schodech do někoho narazil, načež se ozval známý zvuk sypajících se plechovek.
„Hej, co děláš!“ slyšel znovu Ondřeje, ale nevnímal ho. Běžel dál o život. Když ho dostane, je konec, zabije ho. Proběhl vchodem do stanice a zamířil doleva k tunelu, načež o něco zakopl a znovu se skácel k zemi.
„Žiješ?“ slyšel někoho. Světla už svítila a Petr ležel na zádech na ledové betonové podlaze nástupiště asi dva metry od kolejového tunelu. Sáhl si na čelo, kde ho bolela hlava a ohmatal ránu. Ještě mu trochu tekla krev, ale asi to nebylo nic vážného. Sebral se, stoupl si na nohy a snažil se balancovat, aby se na nich udržel.
„Co se stalo?“ zeptal se malátně Terky, která ho probudila.
„No, byla slyšet rána, asi od toho jak jsi rozrazil ty dveře, zhasly světla, pak jsi na schodech narazil do toho blbečka, kterej znova rozsypal plechovky, prolítnul na nástupiště, zakopnul tady o ten batoh a dvacet minut ležel v bezvědomí. Co tě k těm všem manévrum vedlo prosimtě?“
„A toho kravaťáka před kterým jsem utíkal jste neviděli?“
„Ne, pokud vím, tak jsme tu jen my a nikdo jiný.“
Mávnul na ni rukou, aby jí naznačil, že ho má následovat a vracel se zpět k výlezu ze stanice. Po cestě jí potichu řekl přesně to, co se podle něj stalo a ona se začala hlasitě smát.
„To máš celkem dobrý halušky. Za těma dveřma je další chodba, přesně taková jako u těch dvou, co jsme otevřeli předtím.“
„Cože? Já ti můžu odpřísáhnout, že jsem ho tam viděl a že to byla místnost, kde nebylo nic až na něj.“
„O tom mě asi těžko přesvědčíš. Pojď se podívat.“
Vyšli nahoru do mezipatra a Petr za dveřmi spatřil na oko stejnou chodbu, jako tu naproti ní.
„To nechápu. Byl tady,“ ukázal na zem hned za práh dveřního rámu.
Terka se usmála: „Jo, byl. A ty by sis měl jít lehnout.“
Možná má pravdu, možná tam opravdu nikdo nebyl a on už pomalu spí. Podíval se na hodinky a zjistil, že je skoro šest hodin ráno, což by znamenalo, že je vzhůru 48 hodin, jelikož předchozí noci nešel vůbec spát a tuto také ne. Ač byl na ponocování zvyklý, tak tohle byl jeho rekord.
„Co jste tam našli?“ ukázal směrem do chodby.
„Můžeš hádat,“ zvedla ruku a ukázala složku papírů, vzhledově identickou s těmi, které našli naproti.
„Jenom mi řekni, že jsou česky.“
„Ne, zase azbuka. Pár jsem jich tam pobrala, ale máme asi trochu problém – viděla to tady ta tvoje povedená partička stěhováků.“
Chvíli se zarazil a přemýšlel.
„Já myslím, že už je to skoro jedno. Všichni se chceme dozvědět co se děje, jen jim neřikej o těch dvou mrtvých. Neumí náhodou někdo z nich rusky?“
„Neumí, ale jednoho rusa máme přeci dole a co jsem pozorovala, tak ten určitě umí anglicky.“
„To promyslíme. Zase bych byl nerad, aby se něco takového dostalo do rukou někoho, koho neznáme. Hodíš mi to znovu do batohu?“
„Jak říkám – běž si lehnout, já to tu všechno zařídím.“
Nevěděl proč, ale poslechl ji. Asi mu prostě připomínala jeho přítelkyni Jitku – ve spoustě ohledech se chovala jako ona, stejným způsobem řešila situace a snažila se mít nad vším kontrolu. Chytrá, mladá, hezká, … Co víc si přát? Pousmál se nad svými myšlenkami, zamumlal si pro sebe: „Běž spát“ a šel si ustlat na nástupiště.
