Když se probudil, chvíli poslouchal okolí se zavřenýma očima. Bylo ticho, přes víčka vnímal chabé osvětlení stanice a po nějakém čase se konečně odhodlal je otevřít. Světlo ho zabodalo na zorničkách, jako by jimi projely dva ostré nože. Dal si před ně ruku, aby zmírnil bolest, vstal na nohy a rozhlédl se, načež mu vyschlo v krku.
Ve stanici nikdo nebyl. Rozhlížel se kolem sebe a zoufale se snažil nalézt alespoň jednu siluetu jakékoliv osoby... Bezvýsledně. To ho tu jen tak nechali? Nebo se něco stalo? Když se podíval směrem k dvoukřídlému výlezu ze stanice, zjistil, že je zavřený. Další změna.
„Haló, je tu někdo?“ zavolal, počkal pět sekund,... bez odezvy.
Chtěl se jít podívat za dveře, ale něco mu napovídalo aby to nedělal. I přesto vykročil tímto směrem, přičemž se nástupištěm začaly rozléhat kroky jeho chůze. Stále se ohlížel za sebe, aby vyvrátil podezření, že ony kroky nejsou jeho a že ho někdo sleduje. Po každém otočení se mu vždy trochu ulevilo, jelikož spatřil jen liduprázdné nástupiště, jeho holé betonové stěny a kolejový tunel.
Jakmile dorazil ke dveřím, zabral za kliku a otevřel je. Byly odemčené. Za nimi ale vůbec nebylo to, co očekával a co se tam mělo nacházet. Znovu totiž zíral do betonové krabice, přímo do kravaťákových mrtvých očí. Ten teď prozměnu nestál jen tak na místě, ale okamžitě proti němu vykročil s nožem v ruce.
Petr se otočil a začal dnes už poněkolikáté utíkat. Rozespalé oči ho pálily, jelikož si při běhu nestačil stínit světlo rukou, takže ani nevěděl kam vlastně tak zběsile míří. Za sebou slyšel stejné rozléhající se kroky jako předtím – kroky běžné chůze, které teď určitě nemohly patřit jemu. Najednou ztratil pevnou zem pod nohama a začal kamsi padat. V mžiku si uvědomil, že musel skočit do kolejiště a také že ano, jelikož dopadl kolenem na něco tvrdého a kovového, pravděpodobně přímo na kolejnici, a hlavou a rukama na beton. Kroky se stále přibližovaly a on nemohl vstát. Všechno ho bolelo. Zvedl proto alespoň oteklou hlavu, aby mohl spatřit další scénu vypadlou z hororového filmu – do stanice právě ze směru odkud přišli přijížděl vlak a řítil se plnou rychlostí přímo na něj. Slyšel už jen skřípání brzd, které se rozeznělo až pár metrů před místem kde ležel. Konec byl neodvratný. Zavřel oči.
Když je zase otevřel, zjistil, že se znovu nachází tam, kde se před chvílí probudil. Srdce mu bušilo jako o závod. I přesto se zvedl ze země, načež se mu konečně dostalo toho pohledu, který by v tento okamžik očekával: Opodál přešlapovala skupinka všemožných lidí s napěchovanými batohy a dalšími zavazadly. Kousek vedle viděl Jirku, ukládajícího do své brašny přes rameno nějaké papíry a plechovky. Obávané dveře tentokrát byly dokořán tak, jak si je pamatoval než usnul a v nich se právě objevila Terka, evidentně přešlá od veškeré práce, kterou musela zvládnout, když on spal. Jakmile zjistila, že se probral, zamířila k němu.
„Co ses v tom spánku tak cukal? Nevěděli jsme jestli tě radši nemáme probudit,“ usmála se, ale spíš jaksi ustaraně než vesele.
„Špatné sny,“ mávl flegmaticky rukou, ač mu srdce stále hrálo soutěž o nejrychlejšího bubeníka světa. „Jsme ready?“
„Jo, já myslim, že se to všechno stihlo akorát. Batoh jsem ti naplnila spoustou dalších dokumentů, abys měl co studovat a ostatní pobrali tolik jídla, kolik mohli.“
Tentokrát se usmál on: „Díky.“
„Nemáš za co děkovat, jsme na tom všichni stejně, ne? Jenom byl malej problém s tou ženskou od doktora – vyptávala se, takže jsem ji musela utěšit, že jsme opravdu prohledali všechny prostory stanice a nikde nikoho nenašli. Dělala u toho šílený scény jako předtim ve vagónu, ale teď už je relativně v pohodě.“
„A co hermetická brána nahoře?“
„Co s ní? Kód znáš přece jenom ty a já ti do hlavy nevidim. Navíc bychom to asi neměli tak uspěchat. Nevíme co se děje a otevřením té brány bysme se taky mohli všichni něčím nakazit nebo být v lepším případě okamžitě mrtví.
„Jo, máš pravdu,“ zívl a rezignoval na svůj předchozí unáhlený nápad podívat se na povrch.
Za dvacet minut už znovu pochodovali tunelem, vstříc dalším stanicím, tunelům a kilometrům. Podle měřítka mapy jim do cíle zbývalo asi 5 kilometrů. Dle rychlosti přechozí chůze vypočítali, že v tunelu trasy B by mohli být za nějakých dvě a půl hodiny, jelikož cesta tunelem nebyla zrovna procházkou růžovým sadem. Někde se cesta dala přirovnat k chůzi po obyčejných vlakových kolejích s dřevěnými pražci, jinde zase šli v odvodňovacím kanálu mezi betonovými půlpražci, kde museli překračovat různá zařízení umístěná v kolejišti a v některých případech bylo úplně nejlepší jít až u kraje tunelu, mimo kolejiště.
Celou expedici teď vedla Terka. Petr se coural jako poslední a přemýšlel o snu, který se mu zdál. I tady v tunelech se bezdůvodně ohlížel za sebe, jelikož se mu v uších dokola a dokola přehrával zvuk rozléhajících se kroků na prázdném nástupišti.
Klap..., klap..., klap,... Zvuk se někdy zkresloval až do takové míry, jako by někde kapala voda. Nebo nezkresloval? Nekape skutečně? Prohlédl si stěny tunelu kolem sebe – nic. Zase halucinace?
„Potřeboval bych kafe,“ řekl si pro sebe samomluvou jen tak, aby se uklidnil.
„To my všichni,“ promluvil najednou někdo.
Petr se nejdřív lekl, jelikož ho tento hlas vytrhl z rychlého toku myšlenek. Ze zvyku se ohlédl a když zjistil, že za ním opravdu nikdo není, uvědomil si odkud hlas přichází. Mluvil na něj jeden z cestujících, který šel asi pět metrů před ním. Jeho hlas ještě neznal, jelikož s ním dotyčný do této chvíle neprohodil ani slovo.
„Ale obávám se, že je to jen zbožné přání, které nebude vyslyšeno,“ zastavil, počkal chvíli než ho Petr dojde a zase se dal do chůze.
„Víš, když jsem byl ve tvém věku, asi bych si netroufl jen tak se zmocnit vedení nad takovouto skupinou. Radši bych se stáhl do ústraní a poslouchal rozkazy, než je vydával. V jistých ohledech tě obdivuji a chápu, že musí být hodně těžké setkat se znenadání během jedné jediné noci s tolika tragédiemi,“ po vyřčení posledního slova se na něj muž dlouze zadíval, jako by ho studoval a četl mu myšlenky. Řečník byl asi stejně vysoký jako on, tedy okolo 180-ti centimetrů a už podle hlasu mnohem starší – odhadem 60 let, skoro v důchodovém věku. Nosil kulaté oválné brýle, hlavu měl pokrytou šedivými vlasy a na bradě krátké vousy.
„O čem to mluvíte?“ odhodlal se konečně promluvit, jelikož ho zajímalo kam tím míří.
Stařec se pousmál. „Myslíš, že mi nedošlo, že ti dva, které tu v uvozovkách hledáte již dobrých pár hodin, už nebudou nadále mezi živými?“ znovu se na něj podíval a odmlčel se. Teprve teď Petrovi pořádně došlo, že se mu snaží číst z tváře, jeho výrazu a nepatrných změn a tiků v obličeji, které on sám ani nezpozoruje. Odvrátil proto pohled od něj a zadíval se kamsi daleko před sebe, před všechny ostatní tam, kde se tunel ztrácel v zatáčce, rozostřil zrak a poslouchal dál.
„Podle tvých častých zmínek o takzvaném muži v černém, krvi na botách, kterou sis jak vidím už vyčistil, a neustálé ostražitosti bych odhadoval, že jste se vy tři – ty, náš strojvedoucí a manžel té nebohé sirény – dozvěděli něco, co byste neměli vědět... Ehm, tedy... To vlastně my všichni,“ rozhodil rukama okolo sebe, obepsal tunelový oblouk, ale s mluvením nepřestal. „Ty ale víš ještě něco víc než my ostatní, že? Znáš jeho obličej a v tom je ten problém.“
Ač už si Petr tohle všechno sám dávno uvědomil, znovu v něm hrklo – muž měl totiž naprostou pravdu. Jak to všechno zjistil tak do detailu? Celou dobu se přeci distancoval od všech ostatních.
„Já si myslím, že kdyby tě chtěl zabít, už by to udělal. Možná v tebe má větší důvěru než v ty dva ostatní nebo jednoduše jen čeká, až se všichni dostaneme do bezpečí a potom teprve udeří. To už ví jen a jen on...“
Najednou na ně zepředu někdo zakřičel: „Jsi tam někde? Je to tu zamčený!“ Podle hlasu to byl Jirka.
Muž mu ještě poklepal rukou po zádech a dodal: „Hodně štěstí, snad bude první varianta tou pravdivou.“
Dostali se na kraj další stanice, k začátku následujícího úseku, takže stačilo znovu zadat číselný kód, brána se odklopila, světla rozsvítila a průchod dál byl volný. Skoro to vypadalo, jako by se dostali do smyčky – stanice do které vešli vypadala na oko stejně jako ta předchozí, jen někdo vyměnil nápis za kolejištěm z Krásná na Jižní okruh a zavřel Petrem obávané dvoukřídlé dveře.
„Budeme se tu zdržovat?“ zeptala se ho Terka.
„Šel bych dál, radši ani nechci vědět, co bychom tu objevili.“
Otočil se na ostatní a zavoval hlasitě tak, aby ho všichni slyšeli: „Zkontrolujte si mezi sebou jestli jste tu všichni!“
Bylo vidět, jak se na sebe přítomní začali neochotně dívat a kontrolovat se. I Petr je postupně sjížděl pohledem a počítal.
„Někdo chybí,“ prohodil jakoby mezi řečí Jirka s nepříliš velkým zájmem.
„Jo, máš pravdu,“ došel ke stejnému závěru, jelikož se nemohl dopočítat konečného čísla.
„Ta ječící fůrie tady není!“ vykřikl hrdě a bez obalu Ondřej. A měl pravdu, jelikož při její přítomnosti by po těchto slovech odstartovala nezastavitelná smršť všemožných poznámek a okolní hluk by se zvedl o pár jednotek decibelů výš. Nic takového se však nestalo.
„Všimli jste si někdo, kdy se ztratila?“ snažila se Terka zachránit situaci, ač bylo téměř jisté, že se hledaná právě porozhlíží po prostorách stanice, kterou nechali za sebou téměř před hodinou, pokud je tedy ještě naživu.
Petr viděl, že ho všichni sledují a očekávají nějaké rozhodnutí. Tíživý pocit, který cítil už nějakou dobu pod hrudním košem, ještě více zesílil. Znovu bylo vše na něm. Podíval se až nakonec hloučku stojícího před ním, na pána, který se ho před chvílí snažil uklidnit. Ten jeho pohled okamžitě zpozoroval a dlouze kývl hlavou.
„No, dveře za sebou necháváme otevřené, takže může kdykoliv projít za námi. Vracet se tam určitě nebudeme, jelikož se stejně obávám, že bychom ji nepřesvědčili a pokud mám být já ten, který ji tam nechá a možná odsoudí k smrti, tak prosím, klidně se na mne před svým svědomím vymluvte, ale ona si svou cestu zvolila sama. Rozhodla se oddělit se od ostatních a to čistě z vlastní vůle. Před tím jsem vás varoval už jednou a jsem si jist, že mě všichni pochopili. Pokračujeme dál,“ bylo to razantní, ale bylo to potřeba – vracet se by bylo moc velké riziko a hlavně ztráta dalšího času, který možná neměli. Čím více se budou zdržovat, tím je větší pravděpodobnost, že je potom nepustí do ochranného úseku u Karlova náměstí.
Snažil se nedívat se na Terku. Ta totiž věděla, že celý ten krátký proslov byla jen snůška blbostí a že pravda je trochu jinde. Doopravdy ji totiž odsoudil k bloudění tunely a pravděpodobně i smrti právě on, a to tím, že ji neřekl pravdu o doktorovi. Na druhou stranu... Kdyby jí to řekl, chtěla by zůstat v úseku mezi Želivského a Flórou, což by pro ni byl rozsudek smrti definitivní, jelikož tamní bránu do metra 2 bylo potřeba řádně uzavřít. To ho sice trochu uklidňovalo, ale pocitu viny nezbavilo.
„Já půjdu zase dozadu, kdyby něco, zavolejte mě,“ řekl Terce, aniž by se na ní podíval.
„Nečekal jsem, že ještě přijdeš,“ divil se důchodce. „Ale máš můj veškerý obdiv.“
„Vždyť jste mi to řekl vy, abychí jí tam nechal,“ opáčil výmluvně Petr.
„Řekl? To kývnutí mohlo znamenat cokoliv,“ mávl rukou a spiklenecky mrknul. „Ale máš pravdu, řekněme, že jsem tě k tomu popostrčil, nicméně to rozhodnutí – což je to nejdůležitější – jsi učinil ty sám. Máš to v sobě, umíš jednat logicky a systematicky, nedovolíš, aby tvé svědomí změnilo logický úsudek a to je dobře. Dovedeš si představit, že bychom se vraceli? Tím bys tu všechny akorát rozdělil, rozhádal a ještě podkopal svou autoritu. Někdy je prostě třeba udělat špinavou práci a obětovat jednotlivce pro dobro celku. Mimochodem... Jaroslav,“ podal mu ruku.
Petr ji stiskl.
„Moje jméno už jistě dávno víte, Petr,“ opáčil s úsměvem na tváři.
Z toho člověka vyzařoval zvláštní klid a pochopení, že to Petra dostalo do stavu, kdy se přestal ohlížet za sebe a podezřívat každý zvuk, který zaslechl. Dokonce už mu ani v hlavě nezněly rozléhající se kroky a vnímal jen to, co se doopravdy dělo – chůzi tunelem a konverzaci.
„Něco na tom všem co říkáte bude,“ konstatoval. „Jak jste zjískal takové zkušenosti? Kde pracujete?“ zajímalo ho.
„Chlapče, na tuto otázku je těžká a zdlouhavá odpověď, ale pokusím se ti to vysvětlit. V životě jsem toho dělal už hodně... Průvodčího u Českých drah, prodavače v potravinách, šéfa marketingového oddělení jedné nadnárodní firmy, policistu, policejního komisaře a to je jen chabý výčet. Ale víš co je na všech těch zaměstnáních nejdůležitější a co je spojuje?“ něčekal ani na odpověď, bral tu otázku spíše jako řečnickou. „Práce s lidmi. Pozorování, pochopení jejich mentality, toho jak přemýšlí, jak se tváří a co dělají v různých situacích. Když tohle všechno a ještě mnohem více pochopíš, pak už ti v životě nic neunikne. Navíc to můžeš spojit se svými přesvědčovacími schopnostmi a naučit se ovládat lidi okolo sebe. V tu chvíli už je jedno jestli ten s kým komunikuješ je tvůj přítel, nepřítel, šéf nebo podřízený, primárně je to totiž tvoje loutka a všechno co musíš udělat je, že se ji naučíš správně ovládat. Pro příklad nezáleží na tom, když jsi – teď trochu přestřelím – obyčejná uklízečka, jelikož i z tohoto postu můžeš mít určitou moc. Záleží na tom jak lidi okolo sebe nasměruješ pomocí toho co jim řekneš a hlavně jak to řekneš.“
„V tom máte také pravdu, jen je potřeba se naučit být dobrým pozorovatelem a následovně manipulátorem,“ slovu „jen“ přidal trochu sarkastický nádech.
„Stačí chtít a být trochu trpělivý, zkoušet, dělat chyby a z těch se učit. Samozřejmě se to nenaučíš přes noc,“ tentokrát se zasmál hlasitě.
Petr vytáhl cigarety, jednu si zapálil a nabídl i Jaroslavovi. Ten však předchozí smích jen znovu zopakoval.
„Děkuji, ale nedám si. Cigarety byly také mou mladickou nerozvážností a já jsem rád, že jsem se od nich ve svých 30-ti letech odprostil. Každopádně ti nebudu bránit, ani ti nic rozmlouvat. Je to jen další z mnoha věcí, které musíš pochopit sám,“ pak se k němu spiklenecky naklonil a dodal: „Navíc by sis je měl šetřit. Něco mi totiž říká, že budou teď trochu nedostatkovým zbožím.“
Po zbytek cesty k další stanici vzájemně teoretizovali o tom, co se na povrchu mohlo stát, což Petra znovu přivedlo na myšlenky o své rodině a nejbližších. Napadaly ho takové teorie, o kterých se radši nahlas ani nezmiňoval a snažil se je zase zapudit zpět tam, odkud přišly.
Jak už věděl od kravaťáka, následující stanice se jmenovala Ministerstvo Obrany Vršovice. Prošli ji sice skoro bez povšimnutí jako v předchozím případě Jižní okruh, ale i tak stihli zaregistrovat, že byla oproti ostatním dvěma značně zdecimovaná v podobě ohořelých zdí, napůl popadanému metronovému nápisu na stěně traťového tunelu a chybějících dveří, které se zde původně vyskytovaly na obou stranách nástupiště. Petr sám by se rád zajímal co se tu mohlo stát, ale pro ušetření od dalších hádkek bylo lepší nechat to být a pokračovat dál.
Těsně za stanicí prošli okolo vlevo umístěné hermetické brány, nesoucí na sobě jasné označení METRO, TRASA C, 2. křižování.
„Hele a proč nemůžeme vylézt tudy na céčko? Nebylo by to lepší?“ zeptal se Jirka, ukazujíc prstem na bránu.
„To možná bylo, ale úsek od Kačerova až po Florenc je oddělený od OSM, jelikož není dostatečně izolovaný od povrchu, takže bychom tam nejspíš nikoho nepotkali a vyšlo by to na stejno, jako otevření horní brány na Krásné,“ vysvětloval okamžitě a pro pořádek.
„A kde teda vlastně vylezeme?“
Teď už si Petr povzdechl a se slovy: „Jsem rád, že se neptá Ondřej,“ přehodil svůj narvaný batoh přes rameno a podal Jirkovi svou mapu.
Byl zabraný sám do sebe, zase přemýšlel, vyhodnocoval a přehodnocoval, snažil se vytvořit nějaký závěr, seskupit všechny dnes nabyté skutečnosti a informace do jakéhosi smysluplného celku a v tom nepřetržitém proudu myšlenek si nakonec ani nevšiml, že jeho kolegové před ním se zastavili.
Nechtěně vrazil do černošky, která ještě před chvílí šla pár metrů napřed.
„Promiňte,“ vyšlo z něj automaticky, když si uvědomil, že do někoho narazil. Ani se nenamáhal tu frázi překládat a hned vyhlížel vpřed a snažil se zjistit co se děje.
Když viděl, že pár metrů před místem kde právě stojí se opětovně nesvítí, vyrazil rychlým krokem dopředu. Pár sekund potom už se tunelem rozezněl značně ohlušující přerušovaný jekot sirény. Ano, přesně tomu chtěl zabránit. Ani se nelekl a šel rozčileně dál, až na konec osvětleného úseku, kde spatřil, že Jirka s Ondřejem vstoupili právě tam, kde začínal další ochranný úsek. Všichni okolo měli prsty v uších, jelikož se zde nacházel zdroj nepříjemného zvuku, který jakoby se čím dál tím víc zesiloval.
V rychlosti ty dva sjel pohledem a pomalu otočil hlavou ze strany na stranu, aby jim nějak naznačil jejich neobezřetnost. Pak přistoupil ke klávesnici po levé straně tunelu, na které teď červenými písmeny blikalo slovo ALARM, zadal kód a zvuk sirény utichl.
„Říkal jsem, že mě máte zavolat,“ otočil se na Terku, která si právě vyndala prsty z uší.
„Cožééééé?“ zakřičela na něj, jelikož z toho hluku ještě špatně slyšela. Mávl rukou, obešel ty dva co spustili alarm a vyhoupl se na nástupiště stanice, ve které se právě rozsvítilo světlo.
Tato stanice se oporoti předchozím třem lišila nejrazantněji, ač to byly pouze estetické změny. Dvé betonové půlelipsy tvořící zastřešení nástupiště a kolejového prostoru byly pokryté modrou barvou, nanesenou přímo na holý obroušený beton. Podlaha obložená čtvercovými koupelnovými dlaždičkami ve stejné barvě se leskla za svitu trochu četnějšího zářivkového osvětlení a nápis za kolejištěm hlásil: Vodní.
Celý výjev působil dojmem obrovské nádržě na vodu, jen tu chyběly stíny vytvořené odraženým světlem od rozčeřené vodní hladiny a samozřejmě ta nejdůležitější věc ve vodních nádržích, voda.
„Ještě neoprén a jdem si zaplavat, ne?“ snažil se vtipkovat Jirka, který spolu s několika dalšími také vylezl nahoru.
Petr se k němu otočil a znovu ho zpražil pohledem: „Vy buďte rádi, že to tady nemá automatickou ochranu proti vetřelcům!“
„Tak pardón, nóóó,“ přidal se Ondřej a Petr začínal mít pocit, že ho ti dva záměrně chtejí ještě více vytočit.
„Promiň, nestihla jsem jim říct, ať tam nelezou,“ ozvala se ještě Terka.
Už stačilo jen málo, aby se přítomní dozvěděli, jak vypadá cholerický záchvat. Místo toho se ale snažil uklidnit, ztišil hlas a pokračoval: „Uvědomujete si, že se tu za pár minut s největší pravděpodobností objeví drezina plná vojáků, kteří se nás do jednoho zbaví?“ nechtěl to, ale hlas se mu během těch pár slov automaticky zesílil až křičel. Na nástupišti před ním stáli Onřej, Jirka, Terka a černoška, do které předtím narazil v tunelu. Zbytek zůstal na kolejích nebo se právě škrábali nahoru. Všchni do jednoho se na něj dívali a bylo na nich vidět, že si uvědomují, že má pravdu, ale že je to předtím ani v nejmenším nenapadlo. Možná až na černošku, která to mohla pouze tušit podle tónu Petrova hlasu a celé té scenérie.
„Běžte pryč z toho kolejiště!“ zavolal na líný zbytek výpravy. „Dál jít nemůžeme, zpět také ne. V případě, že sem opravdu někdo pojede by z nás byly placky v kolejišti. Musíme se tady někde schovat a prostě doufat,“ odvrátil se od posluchačů a pohled se mu zastavil na všudypřítomném a jediném výstupu z nástupiště.
„Všichni za mnou! Nikdo tu nezůstává!“ dodal, aniž by se alespoň jednou ohlédl.
Zavřené a zároveň zamčené dveře nebylo těžké rozrazit krátkým rozběhem a následovným vykopnutím hned na první pokus. Široký tunel za nimi pokračoval ještě asi 150 metrů rovně, kde končil hermetickou bránou. Petr k ní došel, obhlédl ji a se zjištěním, že zde není žádné vstupní zařízení na zadání kódu, přiložení karty, čipu, či jiná periferie, se podíval zpět na chodbu a hledal jakoukoliv znímku po podobných prostorách, jako našli na Krásné. Nic – pouze betonový oblouk, podlaha, prostup na nástupiště a za jeho zády železný masiv.
„ A teď...,“ podíval se na Jirku, který dořekl jasně danou myšlenku.
„...jsme v prdeli.“
Musel rychle přemýšlet. Zpět se mu jít nechtělo jelikož v tunelu na určitých místech není kam uhnout případnému projíždějícímu dopravnímu prostředku i v případě, že tudy jde jeden člověk. Co pak s celou skupinou lidí? Pokračovat? Ten samý problém. Jak už ostatně řekl. Nic jiného než počkat, doufat a případně se vzdát ho nenapadalo.
„Napadá vás někoho jiné řešení než počkat, doufat, případně se vzdát a vysvětlit situaci?“ zopakoval nahlas své myšlenky.
„Co ta brána?“ ukázal jeden z teenagerů kamsi za Petra.
„To už jsme snad řešili na předchozí stanici, ne?“ oponoval Jirka, čímž Petra alespoň ušetřil od vysvětlování, že ji stejně nelze otevřít.
Petr si připadal jako by dnes bylo stále dokola vše na něm. Jako kdyby nikdo z ostatních nedokázal samostatně uvážlivě a logicky přemýšlet, vymyslet nějaký plán, nějakou strategii. Nezbývalo než počkat.
Celá skupina se usadila na zemi v koridoru u brány tak, jak jim Petr nakázal. On s Terkou pak šli hlídkovat na nástupiště a poslouchat zda se k nim tunelem něco neblíží.
„Nebylo by dobrý aspoň vypnout ty světla?“ ukázala směrem k modrému stropu.
„To je zbytečné, když přijedou, zase si rozsvítí a i kdybychom se schovali v koridoru za těmi dveřmi, nemyslím si, že by to tam neprohledávali. Chce to vyřešit diplomaticky, jen doufám, že k tomu bude nějaká příležitost a hned nás třeba nezastřelí... Nejsou to češi, jsou to rusáci, nejspíš, takže opravdu nevím, co od nich čekat,“ pohodil rameny, vytáhl krabičku cigaret, nabídl i Terce a gentlemansky jí připálil.
Chvíli bylo ticho. Rozléhající se zvuky jejich kroků, lehké praskání při natahování dýmu z cigaret a vyfukování dehtového kouře byly to jedinné, co bylo slyšet. Najednou se Terka zastavila a pohled jí spočinul na zdi protilehlé kolejím, podél které zrovna šli.
„A hele, tajný metro a přecijen se tady někdo vyřádil,“ uchechtla se a ukázala prstem na malou rytinu, vyškrábanou do barvy na betonu. Bylo tam vyobrazené srdce o velikosti asi pěti centimetrů, v něm písmena C+F a pod tím vším číslo 20, nadtržené horizontální čárou. Petr se na rytinu podíval a přešel ji pouhým „Hmm.“ Znovu si totiž vybavil Jitku.
Je naživu? Určitě ano. Dostala se do úkrytu? Musela, určitě musela, předvědčoval stále sám sebe.
„Co ty vlastně? Máš tam nahoře někoho?“ jako by odhadla na co právě myslí, ale jemu se o tom nechtělo mluvit. Měl pocit, že by to vše ještě zhoršilo, a tak pouze přikývl.
„Já jsem taky měla – do včerejšího večera,“ znovu se uchechtla, jako by si před sebou představila někoho doopravdy směšného.
„Podvedl mě s jednou mojí kamarádkou,“ naznačila uvozovky. „Teda kdyby podvedl, tak je to ještě dobrý, jenže to spíš vystihne slovo podváděl,“ teď se zamračila.
Bylo mu jasné, že si o tom potřebuje s někým promluvit, ale on nebyl v aktuální situaci tou správnou osobou, a tak jen přikyvoval a snažil se spíš myslet na něco jiného.
Co může být za tou hermetickou bránou? Teď se musí nacházet nejméně padesát až sedmdesát metrů pod povrchem – výstup tam být nemůže, ledaže by pod ním z nějakého důvodu zavřeli bránu. Stanice se jmenuje Vodní, a když se z mapy vyčte její poloha, tak je situovaná asi 200 metrů od Vltavy, což by mohlo znamenat, že za bránou bude s nejvyšší pravděpodobností zásobárna vody a filtrační zařízení. Takže tato stranice vůbec nemusí být stanicí v pravém slovasmyslu. Může to být pouze technické zázemí pro zbytek trasy? To by mohlo být ono.
„Hej! Posloucháš mě vůbec?“
Samozřejmě, že naschvál neposlouchal.
„Promiň, ale jistě pochopíš, že se na tohle téma zrovna teď nechci bavit. Snažím se nemyslet na to, jestli to stihla nebo ne,“ podíval se jí do očí.
„Dobře, stačilo říct, ne?“
„Díky,“ usmál se. „Už jsi přemýšlela k čemu to tu slouží?“
„Vodní nádrž?“ opáčila téměř okamžitě.
„Mno, alespoň jsme se shodli. Myslíš, že to tu má vůbec výstup na povrch? Co jsem si tak propočítával, tak jsem názoru, že to tu slouží čistě ja...,“ přestal v polovině věty.
V tunelu ze směru od Smíchovské, kam měli teprve dojít, bylo slyšet podivný vysoký škřípající zvuk, pohybující se skoro na hranici slyšitelnosti. Přesně jako když přijíždí vlak a jeho kola se třou o koleje, ale nic jiného. Jako by se k nim blížil vlak bez motoru, jen tak puštěný z kopce dolů, ženoucí se ohromnou rychlostí vpřed. Zvuk zesiloval každou vteřinou. Cítil jak se mu klepou nohy a ruce. Bál se. Podíval se na Terku a ukázal směrem k rohu stanice, co nejdál od kolejiště, kam se oba v rychlosti přesunuli. Nepřetržitě sledovali kolejový tunel. Teď už byl zvuk až podivně hlasitý oproti běžnému příjezdu vlaku na linkových stanicích v metru. Musí tu být každou chvíli.
Najednou zvuk utichl. Ze sekundy na sekundu byl pryč, jako by nikdy neexistoval. Žádný dozvuk, žádné brždění. Zastavili? Tak rychle? A proč ještě před stanicí?
Uběhla minuta ticha a všude byl klid. Až poté byl Petr sto se pohnout. Přešel ke kolejišti a podíval se do tunelu, odkud se předtím rozléhal ten podivný zesilující se zvuk. Nahnul se nad koleje tak, aby pořádně viděl ale zároveň do nich nespadl. Tunel byl osvětlený zářivkovým světlem a zhola prázdný až tam, kam se dalo dohlédnout: „Cože?“
Náhle byl zvuk zpět, v tunelu se jakoby odnikud rozžhnula čtyři symetrická červená světla uspořádaná do geometrického čtverce a cosi se řítilo neuvěřitelnou rychlostí přímo na něj. Citil ten ráz, který ho vymrštil do vzduchu napříč stanicí. Nebylo to tvrdé, kovové, spíš jakoby to byla tlaková vlna, co jeho tělo uvedlo do pohybu. Dopadl na bok a všechno ho bolelo. To bylo dnes už podruhé, co takhle ležel na studené zemi s tím rozdílem, že tentokrát naštestí neupadl do bezvědomí. Ať to bylo cokoliv, stanicí to jen projelo a zvuk byl znovu pryč, tak jako předtím, ze vteřiny na vteřinu.
„Seš v pořádku?“ volala Terka a běžela na místo, kde ležel.
„Co se stalo? Vidělas to?“
„Já vůbec nevim, tady ve stanici se to objevilo tak na dvě sekundy a pak zase zmizelo. Vypadalo to jako krátkej vlak. A hodně rychlej. Jak je to možný?“
„Mě se ptej,“ snažil se zvednout ze země, což se mu po chvíli s nesnesitelnou bolestí v levém rameni a boku podařilo.
Najednou zpozorovali jak se k nim od dveří blíží Jirka.
„Tak co? Přijede někdo? Proč seš tak špinavej?“ ukázal na Petrovo oblečení.
Oba dva se na něj nechápavě podívali.
„Tys to nešlyšel?“ zeptala se po dvou sekundách nevěřícného ticha Terka.
„Co bych měl slyšet?“
„Vysokofrekvenční skřípající zvuk? Opravdu jste to neslyšeli?“
„Ne, tam je ticho, pokud teda nemyslíte Ondru s Tomášem. Právě teď zjišťujou kdo chrápe hlasitejc, každopádně tam se nedá mluvit o vysokých fekvencích,“ dodal s úšklebkem.
„Tak to se mi to celý zdálo a naučil jsem se přemisťovat?“ otočil se na Terku.
„Co se teda stalo?“ stále naléhal Jirka.
„Nic, neřeš to,“ uklidnila ho Terka.
Bylo to zvláštní. Že by opravdu vedle nic neslyšeli? Ale rameno a bok ho doopravdy bolely, takže to nemohla být žádná halucinace. A kdyby, tak by musela být skupinová, jelikož Terka to viděla taky. A co to vlastně bylo za věc? Nic tak rychlého se podle specifikací a bezpečnostních předpisů na kolejích v metru nesmí pohybovat. Na druhou stranu, tady nejsou v obyčejném metru, kde jezdí ruské 8171-čky a české M1-čky. Nevěděl zda je bezpečné jít dál, vůbec to nechápal, a proto se s Terkou rozhodli, že si příhodu nechají pro sebe, obzvlášť, když nikdo z ostatních nic neslyšel. Měli by je za blázny, což už na druhou stranu pravděpodobně stejně mají. Alespoň Petra.
„Jdeme dál,“ rozhodl se nakonec po dvaceti minutách neustavičného přešlapování a přemítání v koridoru, doufajíc, že dopravní prostředek, který viděli, se nebude v nejbližší hodině vracet zpět.
Pokračovali tunelem k další tečce na mapě. Údajnou nádrž s vodou nechali za sebou. Voda by se jim sice hodila, ale nestálo to za další zdržení vymýšlením způsobu, jak se k ní dostat.
Tentokrát šel Petr znovu v čele skupiny. V závěsu za ním šlapali Terka, Jirka a Ondřej, kteří si pravděpodobně nechtěli nechat cokoliv ujít. Už byli v pohybu asi půl hodiny a stále byl okolo nich jen stereotypní tunel, který se po celou dobu nepatrně stáčel směrem doprava. Bylo to unavující, ale všem bylo jasné, že čím rychleji půjdou, tím dříve se dozví nějaké informace.
„Počkejte, zastavte se!“ zakřičel najednou a díval se kamsi před sebe: „Vidíte to?“ ukázal rovně tam, kde tunel bez varování končil betonovou stěnou.
Ondřej se začal smát: „To si snad děláš prdel, ne? To nás vláčíš tak daleko, abychom se podívali na končící koleje a betonovou stěnu? To sem moh jet domu na Hostivař a podívat se sám.“
Nikdo jeho poznámku radši nekomentoval. Když přišli blíž, zjistili, že tudy opravdu cesta nevede. Stěna byla z masivního železobetonu a kolej končila provizorním zařážedlem z nasypaného štěrku, která měla při troše představivosti zabránit nabourání případného přijíždějícího vlaku přímo do zdi. Přemýšlel...
Vypadalo to jako když trasu ještě nedostavěli... Ale proč by je sem hnal ten agent v obleku? Ten by určitě věděl, že to tu není dodělané. Bylo to přinejmenším divné. Navíc pokud by to byl pouze dočasný konec trasy a byla plánována další dostavba, určitě by si nedali záležet na tak, s přimhouřením obou očí, úhledné betonové zdi.
„Hele, koumáci, nepřehlídli jsme po cestě nějakou odbočku?“ ozval se kdo jiný než Terka.
Petr se na ní podíval. Nechtěl věřit tomu, že by něco přehlédl, ale přesto tu možnost nevylučoval, jelikož pěší cesta tunelem byla dosti unavující a většinu cesty se on sám díval pod nohy než po malebném okolí, lemovaném kabeláží a zářivkovými světly, ze kterých v tomto úseku snad polovina již dávno vypověděla službu.
Jelikož zde opravdu nebylo k vidění nic víc než spousta betonu a hromada štěrku, zamířili tunelem zpět. A opravdu! Po zhruba dvoustech metrech narazili na další uzavřenou hermetickou bránu. Nacházela se po levé straně původního směru chůze a v její horní části bylo červeným výstražným písmem napsáno: TRASA Z, 1. vyhýbací stanice, 2. kolej. Ironie, že si toho předtím nikdo nevšiml.
Zadal kód a čekal známé cvaknutí a následný hukot otevíracího mechanizmu, ale tentokrát se na displayi pouze červeně rozsvítilo: ALERT: BD_PSS.
Tenhle systém dělal někdo, kdo do detailů znal pojem User experience, pomyslel si ironicky a zadal kód znovu pod doměnkou, že se pouze překlepl. Stejný výsledek: „Hmm.“
„Tady někdo načmáral lihovkou návod přímo pro nás, koukej,“ otočil se na něj Jirka stojící opodál a ukázal na čmáranici na zdi, ze které se dalo vyčíst jednoznačnou poučku: ZADEJ KÓD OBRÁCENĚ!
Proč by to sem někdo psal? A hlavně kdy? Každopádně se zařídil podle poučky a zadal čísla v opačném pořadí, načež v mechanizmu opravdu cvaklo a ten se konečně začal pohybovat.
„Paráda!“ vykřikl Jirka.
Petr ustoupil stranou a nechal ostatní projít, mezitím si sundal batoh z ramen, vzal si z něj mapu a rozložil ji.
Jel prstem po trase, kterou zatím prošli: Krásná, Jižní okruh, Ministerstvo Obrany Vršovice, Vodní. Počítal tečky a pokračoval dál až k menší klikatici, kde se zastavil. Proč si toho předtím nevšiml? Ač už se jednou trochu prospal, stále na něj musela působit nevyspalost nebo možný lehký otřes mozku z těch dvou pádů. Na místě, na které se na mapě právě díval, se nacházely dva souběžné slepé tunely a jedna propojka těchto dvou tratí. Z mapy i nápisu na bráně bylo jasné, že toto místo slouží pro vyhýbání případných protijedoucích vlaků a z nějkého důvodu bylo přepaženo hermetickou bránou. Napadlo ho, že by si na mapu mohl začít zakreslovat podrobnosti. Vytáhl proto z kapsy propisku a jen v rychlosti doplnil jednotlivé informace jako polohy hermetických bran a poznámky k různým místům, jako byla Krásná nebo Vodní. Udělal to teď, jelikož byl stále nervóznější z toho, že později už by k tomu nemusel mít možnost, ať už z jakéhokoliv důvodu.
„Jdeš také nebo tu zůstáváš?“ dotázal se ho Jaroslav a on zjistil, že všichni kromě něj už dávno prošli. Přeměřil si ještě kolik jim zbývá do další a tentokráte už poslední stanice, vrátil mapu na své místo a spěchal za již odcházejícím Jaroslavem.
„Myslíte, že jim mám věřit, že neprovedou další hloupost?“ podíval se na trojici, která opět vědla celou skupinu.
„No, to je čistě tvé rozhodnutí, nerad bych ti do něj zasahoval,“ odpověděl mu skoro další otázkou.
Přesvědčil sám sebe, že jim věří, jelikož ho něco napadlo a potřeboval to s Jaroslavem prodiskutovat.
„Umíte rusky?“ šel rovnou k věci a díval se přitom starci přímo do tváře, ve které se mu znenadání objevil zvláštní, až posměšný výraz.
„To je skoro řečnická otázka, nemyslíš?“
„Víte, na té první stanici kde jsme stavěli, jsme našli nějaký archív plný dokumentů psaných azbukou,“ odmlčel se. „Myslel jsem si, že byste se na to mohl podívat a něco z toho přeložit,“ usmál se prosebně, přičemž už znovu shodil batoh z ramen a podával pravou rukou stoh složek, které ukořistili. Jaroslav si složky vzal a začal v nich listovat, během čehož Petr pokračoval ve svém monologu: „Myslím, že by nám to mohlo pomoci pochopit, co se vlastně stalo. Jsou na tom celkem aktuální data, stejně jako na tom jídle, které jsme brali s sebou.“
Jaroslav držel v pravé ruce složky, jednu znich měl otevřenou a zainteresovaně si z ní četl. V levé ruce přitom nesl brašnu a bylo vidět, že mu každé přeložení stránky delá problémy.
„Nechcete s tím pomoci?“ natáhl se pro brašnu, načež se mu dostalo nezvykle podrážděného ucuknutí a negativní odpovědi, kterou by zrovna od této osoby ani v nejmenším nečekal. Zaskočilo ho to. Že by se tolik bál o své věci? Nebo se tak rychle z textu dozvěděl něco, co ho až takto rozhodilo?
Nechal starce nerušeně číst a znovu si pospíšil dopředu, ke skupince vedoucí výpravu. Podle měření z mapy jim zbývalo něco přes kilometr chůze, přičemž odbočka na trasu C by se měla nacházet hned za stanicí.
„Už to dojdeme až na Céčko, v té stanici před námi se zdržovat nebudeme,“ oznámil Terce, Jirkovi a Ondřejovi, kteří mu tento nápad odsouhlasili.
Bylo mu divné, že se staříkovo chování náhle tak radikálně změnilo, ale nepokládal to za příliš důležité. Teď spíš znovu přemýšlel nad slovy muže, jenž se mu stále zjevoval a měl tendenci se ho co nejrychleji zbavit. Vybavil si situaci, která nastala, když opouštěl soupravu. Především tu poslední větu: „Za žádných okolností nechoďte za odbočku nebo do protisměru na Anděl!“ Ne že by zapomněl, že si před pár kilometry chůze tuto větu již několikrát přehrával v hlavě a že důvod proč tam nemají chodit pravděpodobně zná. Ne, to nebylo ono. Teď si totiž konečně uvědomil s jakým strachem to vrah řekl. Petr byl ve vlaku tak vyděšený situací, že mu útočníkova mluva připadala absolutně bezcitná, ale doopravdy tomu tak nebylo. Bylo to jako by se tam bál také, což by znamenalo, že neznámý nemůže být od armády, či tajné služby. Tedy alespoň ne v aktuální chvíli. To ale Petrovi stále nedávalo odpověď na otázku, kterou si kladl již od začátku: Kdo to je a proč se chová tak, jak se chová?
Šel vpředu, mlčky přemítal o tom samém stále dokola a bez jakéhokoliv vysvětlení. Tento příklad měl jednoduše mnoho proměnných a málo vstupních informací.
Smíchovská, tak se jmenovala stanice, kterou po přibližně čtvrt hodině chůze minuli.
„Stůjte!“ přikázal znenadání všem těm diskutujícím lidem za sebou. Kéž by měl stejně dobrou náladu jako Jirka s Ondřejem, kteří mezi sebou již něco přes deset minut probírali čí mobilní telefon je lepší. Bylo to jako bodnutí nože do srdce, uvědomit si, že tuhle krabičku už možná nikdo z nich nebude potřebovat, stejně jako spoustu dalších věcí, které byly dodnes každodenním standartem průměrného obyvatele planety Země. Navíc si znovu začínal připadat jako průvodce jeskynním systémem v českém krasu.
Otočil se k ostatním, ukázal na pravou stěnu tunelu, asi třicet metrů od místa, kde se právě nacházeli a spustil výklad.
„Právě jsme podešli Vltavu a teď se nacházíme někde mezi stanicemi Anděl a Karlovo náměstí na céčku. Tady opustíme tajnou část metra a vrátíme se na původní linku B. Ještě před tím vás ale musím upozornit, že na druhé straně brány, na kterou právě ukazuji, respektive až se dostaneme na Karlovo náměstí, nás čeká přinejlepším karanténní opatření, ze kterého nás jen tak nemusí pustit. A to znovu opakuji přinejlepším,“ jelikož věděl, že z druhé strany je může čekat početná skupinka vojáků, kteří by určitě neměli jediný zájem nechat byť jednoho z nich při životě. O tuto informaci se s ostatními radši nepodělil a pokračoval ve stejném duchu: „Takže pokud někdo chce vycouvat, teď má poslední příležitost.“
„A zhebnout tady hlady? To určitě,“ neozval se nikdo jiný než Ondřej.
„Kdybys mě nepřerušoval, dostal bych se k tomu, že v podstatě nemáme na výběr, což je vlastně triviální informace, že?“ dodal naštvaně.
„Tak už nezdržujte kecama a otevřete tu bránu,“ rozhodla nakonec za všechny Terka.
Zanedlouho pochodovali spojovacím tunelem vstříc další bráně. Petr už přestal počítat kolikrát dnes vyťukával kód na klávesnicích. Už nad tím ani nepřemýšlel, zadával ho strojově a bezmyšlenkovitě, stejně tak teď. Dvě pípnutí, zelený nápis, cvaknutí a pomalé odsouvání kovové konstrukce.
